Ovoce represe

dozrálo hned další den. Jeden z obviněných, Jakub, se pokusil o sebevraždu. Zázrakem přežil skok z dvacet metrů vysokého mostu. Navštívili jsme jej v nemocnici. Ležel zavěšený na podivné konstrukci a jeho přítelkyně Šárka mu dávala na čelo mokrou žínku. Nevyhodil nás. A mohl mluvit.

"Všechno jsem zapřel. Přiznal jsem jen několik kytek, ale pak sebrali Šárku a z ní dostali všechno. Že jsme dovezli asi padesát rostlin do kůlny na zahradě jejích rodičů a že je tam suším. Nemohla se nijak bránit - byla v šoku, nikdy s policií nemluvila. Ve čtvrtek jsem byl u výslechu, pak jsem šel domů, a v pátek ráno znovu k výslechu. Odtud do Devatenáctky. Asi jsem přecenil situaci. Prostě jsem se lekl. Vězení, vyšetřování, toho, že budu muset do zblbnutí celou věc někomu vysvětlovat. Nikomu jsem neublížil - pěstoval jsem pro sebe, nikdy jsem trávu neprodával, nic jsem z toho nikdy neměl. Nepovažoval jsem se za zločince.