Podobně je to s trávou.

Můžeme s ní umocnit prožívání a sebepoznání - ale jen v tom případě, že už nějaké máme. Jako ten obraz. Díky trávě můžeme radost či sebepoznání umístit na to správné místo na zdi - jako kladivem můžeme zatlouct hřebík na to správné místo, kde by měl náš obrázek viset.

Je to nepřímá a zdlouhavá cesta. Infantilní vychechtané zkouření je ovšem příliš povrchní a primitivní na to, aby dokázalo cokoliv přinést.

Kouřit trávu bychom tedy měli jen v situaci, kdy na to vnitřně máme. Nikdy v momentě, když se potřebujeme oblbnout nebo na něco zapomenout. V tom případě je mnohem lepší pustit televizi či usnout. Kýženého zapomenutí dosáhneme také, tráva, kterou můžeme jindy skutečně využít a vychutnat, nepřijde nazmar, a navíc se probudíme bez metabolitů v těle.