Z dopisu dnes již soudně trestané Jarmily K.

Zazvonil zvonek. P. Šel otevřít. Já seděla v košili v kuchyni. "Dobrý den... Hledáme... Dobrý den... Můžete jít s námi... Počkáme za dveřmi..." Oblékla jsem se, opláchla a vyšla ze dvěří. P. zůstal. Chtěli jenom mě. Po cestě ze schodů nepadlo ani slovo. Před vchodem stálo auto. Nasedla jsem - dozadu. Jejich první věty: "Jistě asi víte, proč musíte s námi, a bylo by lepší (pro vás) když nám všechno řeknete rovnou tady." Nějaké myšlenky na to, že bych měla mít něco jako advokáta a bez něj nevypovídat, mě ani ve snu nenapadlo. Tlouklo mi srdce a chtělo se mi brečet. Sebrali mě jako nějakýho zločince a teď tam seděli dva a oba se na mě dívali otočení a začali zvyšovat hlasy. Nikdy před tím jsem se s policií nesetkala. Začali na mě chrlit spoustu otázek. "Odkud´s to vzala? Kde´s to poprvé kouřila? Od koho´s to dostala, kam chodíš do klubů, jak často kouříš trávu, co si zkusila jinýho, znáš to na Kladně? (v té době byl známý případ kladenského Klubu 19, pozn. JXD) "Chodíš do devatenáctky? Koho tam znáš Jak často tam jezdíš?" Tak něco takového mi doléhalo na uši a já zmateně odpovídala na nejposlednější otázky, které mi zůstaly v hlavě. Zamotávala jsem se do všeho, co jsem řekla, po každý mojí odpovědi mi vpálili hned další otázku. S tímhle mě odvedli na místí oddělení a vedli mě po schodech nahoru.