Sedíme v restauraci s patnáctiletým chlapcem a jeho maminkou. Mamince je k padesáti a v době, když jí bylo patnáct, se tráva nekouřila. Neví o drogách nic - ale věc, že její syn kouřil za školou jointa, bere jaksi instinktivně rozumně. Považuje to za klukovinu, vyvádění, které se řeší pár fackama. Ty potomek už dostal. Ale stejně jako já nechápe, proč se jí okolí nyní snaží vnutit, že její syn je díky tomu lump, vyvrhel, grázl, adept šibenice a vůbec. Starosti jí dělá spíš trojka z chování, kterou potomek dostal. "Nevezmou ho teď nikam. Chtěl na integrální střední školu. Ta sice nemá v požadavcích výslovně uvedeno, že ke studiu je nutné mít jedničku z mravů. Ale pochybuju, že ho tam s trojkou přijmou..." Bere tu známku z mravů jako stigmatizaci na celý život, které se její syn už nezbaví.