Psané zákony jsou pokusem společnosti definovat Řád. Stanovit mantinely, předem říct, co považuje za pro sebe ohrožující a předem lidem vysvětlit, že když to "něco" vyvedou, tak budou určitým způsobem potrestáni. Zákony definují, co je legální.

Realita je ovšem jevem, který lze definovat nesmírně těžko - realita je nekonečně mnohotvárná a v úplnosti ji přesně definovat je ze samé podstaty jejího fungování nemožné. To není teze, kterou bych si vymyslel ve vaně, ale tvrzení, ke kterému došly prakticky všechny obory západní, exaktní vědy. Od fyziky až po sociologii. Proto je také nemožné beze zbytku předem definovat i mantinely toho, co je "trestuhodné", "nelegitimní". Zákon je apriorní šablona. Konkrétní skutek tu šablonu velmi často přesahuje, nesedí do ni.

V realitě tedy nastávají situace, kdy je nějaký skutek sice podle zákona "nelegální", ale přitom je plně legitimní. Člověk, který ten skutek učinil, sice formálně překročil zákon, udělal cosi nelegálního, ale neučinil nic trestuhodného - nelegitimního.

V našem právním systému je na podobné případy pamatováno. Skutek, který má být trestán, musí být nejen překročením českých zákonů, ale také musí být nelegitimní - trestuhodný, v právní mluvě pak "společensky nebezpečný". Přímo v systému našich zákonů je zapracován princip, že skutek, který sice formálně překračuje zákon, ale nemá žádnou společenskou nebezpečnost, nebude stíhán a trestán. Legislativní podklad pro to, aby v naší zemi mohla vládnout spravedlnost, a nikoliv tupý pozitivistický výklad zákonů, které by mohl v dnešní době vykonávat i počítač, tedy existuje. Vždy ale záleží na konkrétních lidech, státních úřednících. Na tom, zda dají přednost pracnému vyhledávání spravedlnosti, anebo se spokojí s mechanickou aplikací zákona.