V Ostravě jsme začínali o osm hodin později hodinovou rozhlasovou besedou. Petr s Jardou vysvětlili na mikrofon, že (viz to, co říkali v Praze), a šli jsme do klubu .... , kde byla beseda. Bylo tak narváno, že jsme se nemohli dostat do sálu. Dvě televizní kamery, rozhlas, několik novinářů s diktafony a několik set lidí, kteří přišli jaksi "jen tak". Petr s Jardou vysvětlili (viz výše) a následovala diskuse. Atmosféra byla mnohem vstřícnější než v Opavě, ale stejně se hovořilo o (viz výše). Poté poskytli do televize interview o (viz výše). Pak byla autogramiáda a přišla paní Vránová - prý proto, že má ve svých sedmdesáti letech strach o vnuky a tak jim přišla koupit mou knížku o drogách, aby do toho nespadli. A za kluky z VOTOBIE chodili návštěvníci besedy a hovořili o tom (viz výše).

Nakonec jsme získali i sponzora. Neznámý muž nám věnoval trávový perníček uvařený podle konopné kuchařky.

"Tož chlapi, jsme slavnější než Beatles!" pochvaloval si Jarda, když jsme se v noci vraceli autem do Olomouce, přestože perníček byl dosud zabalený. Pak pustil rádio. Zrovna říkali, že dnes násilím vyklidili Bunkr.

Zbytek cesty nikdo neřekl ani slovo. Všichni jsme věděli, že VOTOBIA je stejně tak symbol nezávislé kultury jako Bunkr. A že máme sice už skoro dvě stě podpisů pod petici - ale kolik lidí bránilo Bunkr? A co jim to bylo platné... A že tisk soudu prakticky nevěnuje pozornost a naší petici nikdo neotiskl a tak o soudu vlastně nikdo neví...

Dojeli jsme ke Koudelům. Tomáš ležel na gauči a rozespale na nás mžoural. "Volali, že na soud přijedou z Reutera. A podpořil nás senátor Jařab. A dneska o tom byla stránka v DNES." Tak jsme si dali ten perníček a šli spát.