Bylo jaro

devadesátého roku, já seděl s nějakým děvčetem ve vinárně a najednou jsem si všiml, že u vedlejího stolu sedí moje spolužečka z fakulty - Zuzana Jarošové. Pozdravili jsme se. "Já teť dělám šéfredaktorku studentského časopisu Zrcadlo..." pravila Zuzana. "Nechceš pro nás psát?"

Bylo mi pětadvacet, byl jsem neurotický mladý psycholog s vědeckými ambicemi, a žádná závažná, kruciální životní rozhodnutí jsem za sebou ještě neměl. A z televize a knížek jsem se domníval, že závažná životní rozhodnutí obvykle vypadají jinak než náhodné setkání ve vinárně. I kývl jsem...

Napsal jsem pro Zrcadlo několik statí o nových (a, jak jsme se domnívali, jen díky socialismu veřejnosti neznámých) myšlenkách. O euthanasii. O trestu smrti. A pak článek, který se jmenoval Kudy na drogy a ve kterém bylo to, co už je mi po těch deseti letech, kdy jsem to napsal a řekl asi milionkrát, skoro trapné psát: e třeba dekriminalizovat a legalizovat marihuanu a uživatele tvrdých drog přesunout z péče ministerstva vnitra do péče resortu zdravotnictví.