Z Turecka - přes Československo. V jednom českém krajském městě je rozvětvená cikánská rodina, která se tím živí. Z Turecka vozí tak, že někomu zaplatí cestu a dají třeba dva tisíce marek navíc. Například mladým novomanželům. Ti jsou samozřejmě šťastní, dva tisíce marek je pro ně moc peněz a navíc mají dovolenou. Osmnáctiletá holka a dvacetiletý kluk si neuvědomí, že by v Turecku mohli dostat třeba deset let. Těší se, až si doma koupí video.

Ten cikán má spoustu příbuzných, kteří tyhle lidi shánějí. Sám s nimi vůbec nepřijde do styku, proto je naprosto krytý. Kdyby mluvili, nikdo mu nic nedokáže. A navíc - nechává prášek vozit po malých dávkách, čtyři nebo pět set gramů. I kdyby je chytli, nebude mít ani velkou škodu.

Jsem přesvědčen, že cikán kupuje za šedesát, sedmdesát marek gram. Možná i za míň. A nemám představu, kolik lidí kromě mě od něho kupuje. Rozhodně z toho, co vydělá, žije celá rodina. On sám si jezdí pro podporu mercedesem.

Jak jsi se k němu dostal?

Zase přes kamaráda - emigranta.

Dělá cikán ještě v něčem jiném?

Pokud vím, tak vyváží z Československa zbraně a holky. Ale to mě nezajímá.

Jak často si pro zboží jezdíš?

Většinou mi ho vozí on. Někdy jsou problémy, když nemám na zaplacení nebo když mu dlužím za komisi. To pak zůstane v Mnichově i několik dní a já musím peníze sehnat. Cena je prakticky stejná, když to od něj kupuju tady nebo v Mnichově. Převézt z Československa cokoliv totiž není problém

Existuje mezi dealery nějaký konkurenční boj, nějaká organizovaná mafie?

Na úrovni, na které pracuji já, nic takového neexistuje. Prodáváme slušným lidem ze střední vrstvy, žádným narkomanům. U mě nakupují manageři, hudebníci... Někdy se stane, že přijde kluk a říká "Nemám u sebe peníze, dám ti je zítra..." a já prostě řeknu ne. Na dluh mu nedám. On vyhrožuje, že půjde ke konkurenci, k X.Y. Jde, a X.Y. mu na dluh dá. Samozřejmě nekvalitní zboží. Takže se za pár dní vrátí ke mě. Žádný jiný konkurenční boj než boj nejlepší kvalitou neexistuje.

Zabýváš se i jiným zbožím, než je kokain?

Ne. V Německu je nejrozšířenější právě prášek. Bere se všude, na diskotékách, v barech... Heroin neprodávám. V něm jede uzavřená sociální skupina, která je bez peněz. Tam jde o krk. Hašiš... Nemám zdroje. A mě prášek stačí.

Ty sám bereš?

Občas. Buď si vezmu sám, nebo zákazník koupí a řekně: "Dáme čáru!" Tak jdeme na WC a rozdělíme se o dávku. Často ale nešňupám.

Prodáváš kokain jenom ke šňupání, nebo i ke kouření?

Jenom ke šňupání. V Mnichově se prakticky výhradně šňupe. Lidi používají uříznutá brčka na colu, nebo mají přímo z Ameriky speciální trubičky se zabroušenými okraji, aby si nepořezali zevnitř nos.

Jak vypadá tvůj den?

Do práce nechodím, a mám to jaksi "prohozené". Ve dne spím. Vstanu někdy kolem čtvrté, rozvážím dávku a čekám na zákazníky. Někdy telefonují - zásada je ale o prášku do telefonu nemluvit - jindy přijdou ke mě domů. Pak se dívám na televizi nebo na video, a kolem dvanácté nebo jedné jdu na diskotéku nebo do baru. Tam prodám zbytek.

Barmani jsou rádi, když nás vidí - lidi se s práškem baví mnohem líp. A barmani sami kupují. Existují kluby a diskotéky, kam se chodí "na ksicht" - musí tě tam prostě znát. Tam prodám nejvíc. Já chodím třeba do P 1. To je diskotéka, kde diskjockey bere naprosto všechno - hašiš, kokain, heroin... Přitom mu vyšlo několik desek, jako diskjockey je výborný. A zároveň ruina...

Platíš něco barmanovi?

Ne. Ten je rád, když mě vidí. Sám kupuje - pro sebe, a prodává i dál. Na tom si sám přirazí.

Jak prodáváš? Z ruky do ruky?

Ano. Většinou mě někdo osloví - jestli mám, jdeme na WC, on mi dá peníze a já jemu "psaníčko". To je čtvercový papír, složený tak, aby se z něj nic nevysypalo. A spolu často hned dáme čáru.

Kolik si vyděláš a co s penězi děláš?

Počítám šest, sedm tisíc marek měsíčně. Někdy víc. Mám ovšem obrovké náklady, režii. Platím každý večer vstupné, dám si drink, koupil jsem si nového bílého bavoráka. Samozřejmě je vylepšený, má široká kola, černá světla, všechno... Platím činži. Sám občas prášek beru, něco projím, propiju... Kupuji si desky, to stojí spoustu peněz. Tape-deck mám za osm a půl tisíce marek, bedny za patnáct set. V podstatě moc peněz nemám. Ale mě stačí. Nechci víc, nechci se nijak tlačit dopředu. Ani tohle nejsou snadno vydělané peníze. Vezmi si jen ten soustavný stress.

Máš strach z policie?

Ano. Už několikrát to bylo na ostří nože. Taktak. Samozřejmě, mám určitá opatření - doma nemám nikdy víc než deset dávek, zbytek je schovaný. Když za mnou přijede nějaký kamarád, i těch deset psaníček je u něho. Ale auto, jako mám já, vyvolává pozornost. Několikrát se mi stalo, že mě v noci zastavila policie a celé auto prohledali. Taková prohlídka trvá dlouho, obtěžují třeba půl hodiny. I v barech Kripo řádí.

Na druhou stranu si ale někdy říkám, že o mě vědí a dávají mi pokoj. Takových malých ryb je totiž spousta. Za to, co by u mě mohli najít, bych mohl dostat tak dva, tři roky. Za čtyři sta gramů bůra. Ale to je pro ně pořád málo - je zajímají kila, a ne gramy. I proto nechci jít do větších obchodů.

Máš policisty nějak podplacené?

Neexistuje. To prostě nejde. Jednak jsou dobře placení, jednak jsou to Němci. Vůbec nepřichází v úvahu.

Jak dlouho chceš takhle žít?

Nevím. Zatím si nestěžuju.

Za pár let přijde do Evropy Meddelínský kartel. Nemáš strach, že přijdeš o krk?