V Olomouci jsme byli v jedenáct. Obviněný Koudela se díval na dokumentární film o Mao Ce Tungovi. Když film skončil, oznámil, že petici za ukončení trestního stíhání podepsalo čtyři tisíce a třicet lidí. Pak šli obžalovaní spát, aby byli na zítřek čerství.

Soudní síň byla nabitá - především novináři. Jenom kamery s nálepkou Česká televize jsem napočítal tři. Soudce nejdříve vyslechl svědky - zaměstnance Votobie, kteří potvrdili, že o vydávání knih ve Votobii rozhodují nakladatelé, a ne například svatý Mikuláš. Pak poslední slova.

Státní zástupce Jarnot se ve své závěrečné řeči blýskl. Přinesl "usvědčující důkazy" nebývalé váhy. Přečetl z jakéhosi papíru, že jacísi lidé, které ovšem nejmenoval, skutečně podle konopné kuchařky vařili. A že tedy proto chce pro obviněné tresty - byť podmíněné a na spodní hranici trestní sazby.

Pak hovořil obhájce dr. Viktorin - o svobodě slova, o důležitosti této svobody, o právu svobodné diskuse... Pak obžalovaní. Když mluvil Tomáš Koudela, měl soudce Angyalossy pocit, že hovoří příliš květnatě a ne k věci - tak ho začal přerušovat. Koudela se ovšem nedal, takže za chvíli mluvili oba a do závěrečné řeči se míchala kulometná palba psacího stroje zapisovatelky, takže bylo rozumět každému pátému slovu.