Luboš Schmidtmajer, Mars Production: Za prvé mě o to kdysi pořadatelé požádali, za druhý bigbít sleduju od útlýho dětství. Dělat koncerty zadarmo jsem zvyklej, a navíc jsem si ve svým věku už stačil zvyknout, že je s tím dost práce. Takže z tohoto pohledu není Drop In nic výjimečnýho.

Jakub Mejdřický, PP Production: Především doufám, že účast na tom koncertu vstupenkou do žádného drogového disentu NENÍ. Podílet se na Drop In je pro mě čest.

V roce devadesát tři občerstvení pro účinkující a pořadatele poprvé zajišťovala restaurace U Hynků (dělá to dodnes). Snědlo se sto kilogramů vepřového masa, deset velkých sekaných, dvacet kilo prejtu, dva padesátilitrové hrnce salátu pro vegetariány. Firma Blach Death věnovala každé účinkující kapele tři lahve vodky. Na druhém ročníku koncertu Drop In hrálo dvacet osm kapel. Proběhl pod heslem Represe nic neřeší.

Proč je na plakátech motiv odvozený z rostliny konopě seté?

Viktor Souček: A co by tam mělo bejt? Tento motiv nás všechny osloví...

Jan Hořejší: Protože speciální jednotky neběhají po lese a netrhají lysohlávky

Luboš Schmidtmajer: Pravděpodobně proto, že se to grafikovi líbilo. Já proti tomu nic nemám, protože je to hezká kytka. Dokážu si jí tam představit určitě líp než karafiát.

Jakub Mejdřický: Protože konopí je symbol.

Třetí ročník hodnotí dnes pořadatelé jako nejhorší. Jednak nebyl poprvé součást zázemí Lucerna bar, což zkomplikovalo provoz a snížilo počet míst v Lucerně. Za druhé - tento ročník neměl heslo (návrh Deprese nic neřeší neprošel). Přes kvalitní hudební produkci proto vyzněl svým sdělením jaksi do ztracena. Byl to dobrý obrázek tápání společnosti v drogové problematice. Vystoupilo čtyřiadvacet kapel.

Proč něco děláš právě pro nadaci Drop In?

Jan Hořejší: V tomhle českému zdravotnictví nevěřím. Věřím lidem, kteří mají s problematikou zkušenosti, a ne lidem, kteří jsou po čtrnácti dnech školení odborníci na drogy. A mají díky tomu doživotní plat a penzi.

Luboš Schmidtmajer: Necítím se být odborníkem na drogy - drogový problém ale nesporně existuje. Drop In je jediná organizace, o které vím, která se snaží humánním způsobem věc řešit.

Viktor Souček: Kdo má něco proti téhle nadaci a jejím postupům, ať si jde na chvíli sednout do Drop In do čekárny - mezi lidi, který jsou na tom hodně zle. Za patnáct minut to buď nerozchodí, nebo změní názor.

Jakub Mejdřický: Na rozdíl od jiných nadací ji považuji za smysluplnou.

Na čtvrtém ročníku - v pětadevadesátém - vystoupilo na festivalu šestadvacet kapel...

Na druhou stranu se však objevila první viditelná aktivita konzervativních sil. Byla to takzvaná Liberecká výzva...

Šlo o otevřený dopis tehdejšímu předsedovi parlamentu Milanu Uhdemu. Liberečtí radní v dopise píšou, že v protidrogové politice našeho státu je všechno špatně. A konkretizují, co všechno. Například že se o drogách otevřeně píše. Další body výzvy dokonce napadají ministerstvo zdravotnictví, že povolilo užívání methadonu (substituční terapie u těžkých závislostí na opiátech). "Konstruktivní krok", který výzva obsahuje, je jediný: Změnit legislativu tak, aby umožňovala zavírat kluby, ve kterých "majitelé konzumaci drog trpí nebo dokonce podporují". Jinak je výzva jenom politickým výkřikem, plným líbivých tvrzení a "poukazů na nedostatky".

"Psal to Jirka Vacek..." doplnil můj informátor, když jsem se podivoval, kdo ten žvást spáchal.

Jiří Vacek (užívající titul inženýr) je reemigrant, který se vrátil po listopadu 89 do republiky. Kontaktoval odborníky na drogovou problematiku - s tím, že je bývalý narkoman a chce se v oblasti drog angažovat. Vyšla mu kniha "Žít třeba i na kolenou", ve které popisuje, jak se svého návyku zbavil.

Jiří Vacek zastával několik funkcí na ministerstvu vnitra. Pozornost tisku na sebe upoutal například tím, že novinářům pustil informaci o schůzce ruské a italské mafie v Praze. Poté z ministerstva vnitra odešel. Později začal řídit městskou policii v Liberci a byl méně často vidět na televizní obrazovce.