Žít třeba i na kolenou

"Byl to kokain. Ale já bych snad vzal cokoliv, tak mě bylo špatně. Natáhl jsem do pravé a levé nosní dírky. Během pár sekund proběhl mým tělem zvláštní, silný proud, který působil teple a příjemně. Když dosáhl mozku, myslel jsem, že se mi hlava rozskočí. Ale takřka ihned jsem se přestal klepat, do rukou a do nohou jako když vleješ novou krev.

Byl to báječný pocit. Cítil jsem se jako znovuzrozený a vůbec mi nepřipadalo, že jsem ještě chvíli byl na pokraji zhroucení. Žádný depresivní stav, žádná kocovina. Byl jsem silný a plný euforie."

Je sice pravda, že kniha Žít třeba i na kolenou je o tom, jaké jsou drogy svinstvo. Ale pánové, koho to zajímá? Ty řádky (byť naprosto vytržené z kontextu) - to je přece propagace jako noha! Jiří Vacek by v novém lepším světě seděl. Bez ohledu na to, že jej buduje s dobrými úmysly. Ty nakonec vždy vedou - zvláště jsou-li praktikovány ve velkém a centralizovaně - ke zřízení koncentráků.

Večer po rozhovoru s Jiřím Vackem jsem si dal jointa a usedl. Říkává se tomu meditace. Chce prosadit zákon, podle kterého by bylo pouhé držení drogy trestný čin. Chce legalizovat podobný stav jako v době, když bylo trestné protisocialistické smýšlení. To šlo přisoudit, podstrčit a prokázat komukoliv. Dávku drogy také. Takový stav znamená permanentní nebezpečí absolutního bezpráví a policejního teroru. Tentokrát ovšem nikoliv ve jménu komunismu, ale ve jménu společnosti bez drog.

Pak bylo všechno jasné. Vzal jsem malého sádrového Buddhu. Silný široký nůž. A začal vrtat.