Vlasta Kotouček...

S Vlastou se obvykle vídám v nejmenovaném soukromém klubu. Sedává zde v pozdním odpoledni a časném večeru, hraje stolní hru, kdy hráči z přidělených písmenek vytvářejí slova) a občas si vykouří jointa. Tak jednou týdně, když se zdrží do večera pozdnějšího, si dopřeje piva či whisky.

Ne všichni členové klubu vyhledávají jeho přítomnost - mnozí se při spatření raději usadí v jiné místnosti. Na druhou stranu je kolem něj ovšem jakési až hmatatelné charisma - téměř vždy kolem něho sedí a Kotoučkovi naslouchají tři nebo čtyři diváci. Jeho hlas proniká celou místností - Vlasta ovšem neřve, pouze moduluje. Od hromového burácení po tichý šepot, od bujarého veselí po emoční bouři. Vše je slyšet v každém rohu.

Kotouček je naprosto neměnný bez ohledu na množství vykouřeného či vypitého materiálu. Diskutuje. Užívá velkých slov. Nikdy neužívá slov sprostých či vulgárních. Libuje si v barokní košatosti jak sdělovaných myšlenek, tak vyjadřované věty - proto i banální dotaz po čase či datu může po kratší půlhodině rozšířit tazatelův obzor v oblasti opálů či existencialismu.

Vlasta původně (při studiu vojenské střední a vysoké školy) pracoval jako vekslák, později - co byl z vysoké školy v rámci čistek vylit - jako hasič. Oženil se, rozvedl. Neznámo jak, podařilo se mu v sedmasedmdesátém odjet na dovolenou do USA a zůstat tam půl roku. Když se vrátil, vyhodili ho za to od požárníků. Po krátké epizodě na OPBH se na dalších několik let vrátil k původní profesi a kupoval razítka o zaměstnání do občanského průkazu. Poté emigroval a jel do Austrálie. Prodával Britskou encyklopedii, kopal opály a zlato, jezdil s taxíkem. Po revoluci se vrátil domů a oženil. Začal podnikat ve starožitnostech a umění, zřejmě i nějaké peníze přivezl zvenku. A začal chodit do klubu, kde jsme se seznámili. Podle věku manželky, volbě pití a času, který může strávit v klubu soudím, že nemá finanční problémy.