Pak přišly na řadu petice.

Dr. Viktorin předal soudu dva obří šanony s čtyřmi tisícemi třiceti podpisy lidí, kteří byli na podporu Votobie ochotni riskovat vlastní trestní stíhání. A dopis s dvaceti podpisy odborníků, kteří se - na základě vlastního vhledu do oboru - nebáli prohlásit to podstatné: Že publikování pravdivých informací o drogách, byť by byly sebepodrobnější, se toxikomanie šířit nedá.

Bylo jedenáct hodin. Soudce vyhlásil přestávku. Že rozsudek, predentní rozsudek, který může ovlivnit chápání svobody slova v naší zemi, vynese v jednu.

Obžalovaní vyšli ze soudní síně a causa najednou začala dostávat méně politický a více lidský rozměr. Za všemi třemi nakladateli totiž přišli příbuzní. Obklopili je v předsálí soudní síně a najednou bylo vidět, o čem proces je. Byl o tom, jestli sedmdesátileté pan Junglingové, mamince Petra Junglinga, nezavřou nějací pánové ze státních kanceláří syna. Byl o tom, jestli i v tomto režimu budou nespravedlivě věznění, byl o tom, jestli sedm let po revoluci zase vznikne samizdat, jestli zase vznikne ono patologické dělení "MY" a "ONI".