Normalita

prostě selská, socialistická, případně pak statistická. Normální je to, co dělá většina. Nenormální je to, co dělá jenom zanedbatelný vzorek populace (jak zanedbatelný, určuje konvence). Podle statistické normy je samozřejmě nenormální Michael Kocáb (je moc bohatý a slavný), Albert Einstein (byl moc chytrý), Václav Havel (je moc velký humanista) a Václav Klaus (moc mluví o penězích). Naopak normální je občan, který občas zahne manželce, má nadváhu, pije tři piva denně, kouká na televizi, v zimě má chřipku a v obýváku sedací soupravu. Marihuana sice bude podle této normy za chvíli "normální", tedy neškodlivá (podobně jako dnes pivečko), ale - s přihlédnutím ke stupiditě statistické normy - to nic neříká.

Dovnitř!

Především si musíme ujasnit, co je to škodlivost a co je škodlivost zdravotní. Bohužel se definicí dostaneme daleko za hranice tohoto spisku.
Škodlivost se velice úzce váže k pojmu norma, normalita. A je samozřejmé, že se u tohoto slova filozofové a psychologové neshodli na jednoznačném výkladu. Normality existuje mnoho typů, mnoho kategorií. Jmenujme jenom jako ukázku.

Je velice

snadné polemizovat s knihou, která byla napsána před čtvrtstoletím. Ale pan doktor Urban - můj bývalý učitel - mi tento podraz jistě promine. Stejně jako já promíjím jemu názor, že trestně postižitelné by mělo být už nabytí drogy... S jeho názory (a nejen jeho, ale všech, kteří dělají z trávy smrtící jed) polemizovat budu. Stejně tak budu napadat nedovzdělané amatéry, kteří tvrdí, že kouření trávy je naprosto nezávadná záležitost, jež nemůže poškodit zdraví.

Eduard Urban, Toxikomanie

Proti zdanění prodávané trávy jde argumentovat následovně: Zdanění vyžene ceny do takové výšky, že tato droga bude stejně drahá jako dnes. Je to nesmysl. I jen jediné procento zisku, který má dnešní narkomafie, by stačilo zaplatit neslýchaně rozsáhlou osvětovou kampaň a provoz stovek léčebných zařízení na celém světě.
V této kapitole se čtenář dozví, že na marihuanu se obvykle neumírá. Ale že nám dá pořádně zahulit. I zdravotně.
Názory, že cannabis je neškodná, se mohou opírat o zkušenosti s užitím malých dávek. Pak jde o prostý, byť i škodlivý omyl. Nemusí však vůbec jít o skutečné názory, nýbrž o mínění lidí, kteří chtějí drogu sami užívat a jejichž myšlení je tímto přáním nepříznivě ovlivněno a zkresleno (tzv. katatymní myšlení).

Myšlenka

je to zdánlivě utopická - represe marihuany samozřejmě nestojí tolik peněz. Je to pravda - ale prostředky ušetřené na represi by uvedenou činnost živily jen částečně. Rozhodující zdroj financí na uvedenou činnost by tvořily prostředky získané zdaněním drog prodávaných státem.Vyvrátila by se tak ona základní námitka zastánců represe - "drogy se nemohou legalizovat proto, že léčbu narkomanů nakonec platíme my, daňoví poplatníci". V situaci, kdy léčbu narkomanů platí sami konzumenti trávy prostřednictvím zdanění drog, padá i tato v podstatě rozumná námitka.

3.

Výrazně by poklesl počet osob, jež chtějí drogu zkusit jenom proto, že je zakázaná. O merihuaně je v obecném povědomí fixována představa, že je drogou (tato představa je samozřejmě správná). Bude-li obecně dostupná, přestanou být drogy lákávé jako dnes - ztratí velkou část svého nimbu čehosi rajského a zakázaného.

4. Konečně by stát měl dost peněz na financování léčeben a osvětově preventivních programů. Z prostředků, které se dnes vynakládají na represi trávy, by mohly být placeny desítky léčeben a stovky přednášek, besed a osvětových pořadů. Podobně by se mohly financovat i výzkumy, které by hledaly odpověď na otázku, jak žít ve společnosti s drogami (veškeré hledání cesty, jak vytvořit společnost bez drog, totiž selhaly).

2.

Výrazně by poklesl počet osob, jež přijdou do styku s dealerem tvrdých drog, osobou, která je schopna nějakou tvrdou drogu opatřit. I dnes se totiž mnozí ze začátku bojí zkusit něco jiného než marihuanu. Jejich dodavatel však s velkou pravděpodobností po čase řekne "Trávu nemám, zkus tohle," a prakticky konzumentovi vnutí tvrdou drogu.Ke styku s podobnými jedinci by proto docházelo mnohem řidčeji než dnes, kdy se s dealerem tvrdých drog dostává do styku i člověk, který chce nakoupit jen trávu nebo hašiš.

1.

Výrazně by poklesl počet osob, jež zkusí tvrdou drogu. První expozice bývá totiž velice často motivována zvědavostí. Tato zvědavost však obvykle není cílená. Není zaměřena na heroin, kokain či marihuanu, ale na drogu. Ve velkém množství případů je proto uspokojena jakoukoliv drogou - a represe nerozlišuje mezi prakticky neškodnou trávou a vysoce toxickým pervitinem. Proto je pravděpodobnost, že tou první drogou bude tráva, stejná, jako že jí bude heroin.

Drug free society

V současné době pravděpodobně není možné hned a bez přípravy legalizovat všechny drogy a zavést je do běžného prodeje. Společnost na to zatím není připravena. Zcela zásadní přínos ke konečnému cíli - snížení spotřeby drog, a především počtu závislých osob - by však přinesla okamžitá regulace marihuany.

Je dostatečně přesvědčivě prokázáno, že marihuana je méně toxická a méně škodlivá než alkohol. Přesto dochází k jejímu zakazování. Okamžitá legalizace a zahájení volného prodeje (při dodržení minimální věkové hranice zákazníka) by měly následující efekt:

Moc

narkomafie by samozřejmě legalizaci rovněž nepřežila. Organizovaný zločin by si musel hledat jinou oblast působnosti - a je těžké si představit, že by podobnou, stejně výnosnou našel.

Zdravotní důsledky konzumace drog by se dostaly na úroveň zdravotních důsledků konzumace alkoholu a tabáku - prakticky by vymizely případy otrav a poškození zdraví po dávce nečisté, pančované drogy. A stejně tak by se snížilo procento narkomanů, kteří jsou nemocní AIDS.

Především by však zmizel onen dnes vztyčený prst hrozby nové totality. Policie a represní aparát státu by ztratily onoho absolutního nepřítele a zase by musely dodržovat civilizované zákony.

Pro organizované

narkomafie je podobný obchod nezajímavý. Jednak přináší nesrovnatelně nižší zisky, za druhé je zaměřen na velmi malou a specifickou skupinu zákazníků. Proto je nezajímavý.

Kriminalita spojená s obstaráváním prostředků na drogy by poklesla ještě mnohem nápadněji. Nejen o tolik procent, o kolik by byly státně distribuované a zdaněné drogy levnější, než jsou dnes. Dnešní ceny totiž prakticky nikomu neumožňují, aby svůj návyk saturoval pomocí legálně získaných prostředků. V případě řádově nižších cen drog by byly pouze finančně náročným koníčkem, a ne sociální sebevraždou.

salat

čočka
marihuana
malá cibulka
hrozinky
1-2 mandarinky
kyselá okurka
citrónová šťáva (citróny)
cukr moučkový
bílý pepř
sůl
lžička oleje Čočku den předem naložíme. Slijeme a vaříme v nové vodě. Pak opět slijeme a necháme vychladnout. Krájíme přísady, všechny musí být menší, než je čočka. Nakrájíme cibulku, mandarinky, okurky, předem namočené hrozinky. Vše smícháme, zalijeme citrónovou přislazenou šťávou, osolíme, přidáme bílý pepř, přidáme lžičku oleje (ne olivový). Zamícháme a necháme ½ dne uležet.

Můžeme přidat i nastrouhané jablko.

Konečné řešení

Jedinou cestou, jak se celosvětově s problematikou drog vypořádat, je legalizace. Legalizace úplná je samozřejmě otázkou budoucnosti - ale částečné legalizační kroky jsou nezbytností dnes a tady.

Legalizace by přinesla velmi výrazné zlepšení ve všech oblastech, ve kterých drogy dnes přinášejí problémy.

Především je to kriminalita. Narkomafie celého světa by zkrachovaly nebo by přešly na pašování, výrobu a prodej žvýkaček. Výrobu drog by totiž měl pod kontrolou stát - buď jako státní monopol, nebo by měl pravomoc výrobce kontrolovat a zdaňovat.

Konečné řešení

Jedinou cestou, jak se celosvětově s problematikou drog vypořádat, je legalizace. Legalizace úplná je samozřejmě otázkou budoucnosti - ale částečné legalizační kroky jsou nezbytností dnes a tady.

Legalizace by přinesla velmi výrazné zlepšení ve všech oblastech, ve kterých drogy dnes přinášejí problémy.

Především je to kriminalita. Narkomafie celého světa by zkrachovaly nebo by přešly na pašování, výrobu a prodej žvýkaček. Výrobu drog by totiž měl pod kontrolou stát - buď jako státní monopol, nebo by měl pravomoc výrobce kontrolovat a zdaňovat.

nepřítel

Uznáme-li absolutního nepřítele, pak musíme uznat, že v boji proti němu jsou povoleny absolutně všechny prostředky. Odposlechy, bití a mučení zatčených, sledování lidí, narušování jejich soukromí, domovní prohlídky, donášení, udavačství, vydržování nákladné a všeobjímající sítě konfidentů. Věci, které důvěrně známe z nedávné minulosti, prošpikované sítí špiclů až do úrovně domovních důvěrníků.

Prohibice

a represe však zahnaly obchod s drogami do průchodů, na záchodky či do pochybných doupat. To vše napomáhá okrádání zákazníka, prodeji všelijak pančovaných a jedovatých drog. Nelze si představit, že by se situace opakovala tehdy, když jsou drogy prodávány státem a řádně okolkovány - s udáním původu a koncentrace.

Neposledním důsledkem je růst totality. Totální represe - a v USA nejde o nic jiného než o totální válku, absolutní represi - je možná jenom proti totálnímu nepříteli. V životě člověka nebo společnosti ale nic absolutního není. Proto prezentace drog jako absolutního zla, absolutního negativa či absolutního nepřítele vede nutně k deformacím a růstu totality ve společnosti.

Přitom

šíření viru HIV díky společnému užívání stříkačky, a především jehly větším počtem narkomanů je notoricky známé, prokázané a rozšířené.

Kromě zdravotních důsledků spojených s AIDS existuje nespočet případů předávkování neznámou drogou vysoké koncentrace nebo trvalého poškození zdraví, či dokonce úmrtí následkem použití špatné, brutálně či amatérsky ředěné drogy. To vše jde na vrub prohibice a represe. Případy úmrtí po konzumaci běžně zakoupeného alkoholu - úmrtí způsobeného příměsí jedovatého methanolu - jsou zcela raritní.

Nezanedbatelným

úspěchem represe jsou zdravotní dopady na konzumenty a závislé toxikomany. V některých rigidně zaslepených zemích (např. USA) je protidrogová hysterie natolik vybičovaná, že v prodeji nejsou ani sterilní injekční stříkačky na jedno použití. Jejich prodej nabo distribuce jsou tam dokonce trestné. Přesto, že v této zemi by díky masovému rozšíření AIDS nezasvěcený předpokládal alespoň trochu pragmatický přístup, realita předčí všechno očekávání. Nedávno byli souzeni dva aktivisté Transnacionální radikální strany právě za to, že rozdávali injekční stříkačky...

tlak

Kromě tlaku na zvyšování poptávky vede k nárůstu konzumace drog paradoxně i to, že jde o zakázanou, a proto lákavou věc.

Dalším úspěchem represe je skutečnost, že nejsou peníze na léčení závislých, preventivní programy a učení "života s drogou". Veškeré prostředky na "war on drugs" totiž pohltí represní aparát a spotřebuje je na provoz policejních stanic, soudů, věznic a dalších humánních zařízení. Například ve Spojených státech amerických je v současné době poprvé v historii víc než milión vězňů. Každý čtvrtý černý Američan je v kriminále v souvislosti s drogami... Přitom peníze na kvalitní léčbu a kvalitní prevenci nejsou, chybějí prostředky na vzdělávání dětí a mládeže. Občané, jejichž profesní zařazení nějak souvisí s represí, zato prožívají konjunkturu.

Vedlejší produkty represe

Represe proti drogám má v sobě další velké nebezpečí. Obrovské množství nekontrolovatelně vydělaných peněz, jimiž drogové kartely disponují, se musí někde promýt. Dochází pak k nutnému spojení "špinavých", "drogových" peněz s obchodem a politikou. Výsledky takového prorůstání jsou otřesné a vedou k degeneraci demokratických systémů na celém světě.


Za základní úspěch celosvětové represívní zkušenosti zatím můžeme považovat především obrovský nárůst konzumace drog. Represe totiž žene (jak jsem ukázal výše) ceny drog do závratné výšky. Proto narůstá tlak ze strany výrobců na rozšíření poptávky. Od oněch pověstných dealerů, kteří nabízejí drogy zabudované do bonbónů dětem před školou, přes periodický umělý nedostatek měkkých drog na trhu (dealer pak nabízí heroin s tím, že tentokrát trávu nemá), jenž vyvolá poptávku po dražších tvrdých drogách, až po neúnosné ředění prodávaných drog. Drogy pronikají prostřednictvím dealerů do všech oblastí života i mezi skupiny, které jim nikdy neholdovaly.

Vzhledem

k obrovským ziskům je jakýkoliv další boj proti drogám zbytečný. Jenom několik údajů: Roční zisk narkomafií se odhaduje cca na 500 miliard dolarů. To je ekonomický potenciál, se kterým se prostě nedá nic dělat - stačí jej srovnat s ročním rozpočtem OSN.

Zisky, které obchod s drogami přináší, zaplatí kohokoliv. Navíc jsou tak lákavé a natolik neprůhledné, že svádějí nejrůznější diktátory a šéfy podivných režimů na celém světě (Castrova Kuba budiž příkladem). O tom, co zisky narkomafií dokážou a kam až může sahat bezmoc represních orgánů, svědčí dva příklady z posledních let. Občanská válka v Kolumbii. Boj proti medellínskému kartelu není totiž ničím jiným než občanskou válkou. Druhým příkladem, kam až může "war on drugs" vést, je Noriegův případ. Zde šlo o válku, která byla proti drogám dovedena až do podoby skutečné války mezi dvěma státy.

Zločin

kolem drog - zločin výroby pro jiné a prodeje narůstá z důvodů zisků do astronomických rozměrů. Zisky ovšem nejsou způsobeny existencí drogy, ale výhradně represí. Za celý svůj život jsem se setkal s jediným výrobcem domácího tabáku. Šlo o podivína - člověka, který si na tom, že kouří tabák z vlastní zahrádky, zakládal. Měl to jako hobby. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by domácí tabák prodával za horentní sumy na záchodku hlavního nádraží. U drog je tomu přesně naopak.