Sám sobě šamanem...

"Příznaky Parkinsonovy choroby se u mě projevily někdy v roce devadesát dva. Neurolog mne léčil Stugeronem a Oxyphyllinem - léky nezabraly. Pak jsem byl v nemocnici a tam mne převedli na Tremaril a Viregyt K. Pomohlo to - třes se snížil asi o třetinu. Ostatní příznaky však zůstaly. Nakonec mne lékař převedl na Nakon Mite a Jumex - ten dodává do organismu dopamin. Ulevilo se mi - byl jsem však přes veškeré zlepšení pořád zjevně nemocný, postižený a víceméně nemohoucí člověk..." vypráví pan Ponikelský. Pak nastal v jeho léčbě zásadní zlom. Impuls přišel - ač to zní absurdně - z časopisu. "Dostal se mi do ruky článek o peruánských Indiánech, kteří žvýkají koku. A pomáhá jim nejen překonávat strasti každodenního těžkého života, ale léčí s ní i řadu chorob, které moderní západní medicina dokáže jen tlumit - ne vyléčit. Autor článku zdůrazňoval, že koka v Andách působí především díky tomu, že tam patří - že je to rostlina adekvátní, úměrná mstu i lidem, kteří tam žijí. Celý život zahrádkařím - a tak mne napadlo, jestli by v našem klimatu a na lidi, kteří žijí zde, nemohla podobně fungovat rostlina, která "patří" sem. Tou rostlinou je konopí. Sehnat semínka marihuany nebyl problém - a tak jsem si ji na jaře devadesát čtyři zasel. V polovině června jsem začal žvýkat listy - jeden lístak denně. Samozřejmě se nejdřív neprojevilo vůbec nic. Ale nepolevil jsem - věděl jsem, že musím čekat. Někdy v půlce září jsem šel po ulici a najednou, jako z čistého nebe jsem si uvědomil, že jdu pružně jako předtím, než jsem onemocněl." Pan Ponikelský ušel asi dvě stě metrů a pak se vše vrátilo k normální chůzi parkinsonika - tělo opět přestalo poslouchat. Pan Ponikelský však jev správně identifikoval jako první výsledek automedikace konopím - a samozřejmě ve své fytoterapii pokračoval. Stav se zlepšoval každým dnem. Po měsíci chodil jako před vypuknutím choroby. "Samozřejmě jsem dál bral léky, které mi lékař předepsal - dodával jsem tělu dopamin. Konopí však - podle mé vlastní hypotézy - umožňuje nervovým buňkám s dopaminem lépe hospodařit a distribuovat jej tam, kde je potřeba. Každopádně - léky v době, kdy jsem bral jenom je, odstranily část příznaků. V době, kdy jsem k nim bral i konopnou fytoterapii, příznaky nemoci zmizely úplně. O všem jsem informoval neurologa - a tak mám ve zdravotní kartě poslední čtyři roky po každé návštěvě lékaře napsáno POMÁHÁ CANNABIS!"

nevyléčitelná. Moderní medicina sice dokáže tlumit její projevy a zpomalovat postup, nedokáže ji však vyléčit či zastavit. Nedostupnost léčby není otázkou peněz - Parkinsonovou chorobou (spolu s Alzenhaimerovou chorobou) trpí například i bývalý prezident USA Reagan, který si na nedostupnost výdobytků moderní mediciny nemůže stěžovat. Přesto nemoc nelítostně postupuje.

Parkinsonova choroba sice člověka, který jí trpí, ihned nezahubí - rapidně však snižuje kvalitu jeho života. Nepostihuje intelekt - o to jsou možná její příznaky nemilosrdnější. Pacient totiž za plného vědomí musí snášet to, že se z něj pamalu stává ruina. Zpomalují se mu pohyby, končetiny zachvacuje třes, který komplikuje i elementární motoriku, chůze se zpomaluje a stává strnulou, písmo se mění v nečitelnou čmáranici.

Mechanismus Parkinsonovy choroby souvisí s produkcí a působením neurotransmiteru dopaminu - látky, která zprostředkuje komunikaci mezi jednotlivými nervovými buňkami mozku. Zároveň látky, na kterou se v našem mozku "přepočítavají" nealkoholové drogy.

ZAKÁZANÁ MEDICÍNA

Autobus zastaví v Hořicích na náměstí, já vystoupím a rozhlížím se. Přistoupí ke mě bělovlasý muž a ptá se, zda jsem to já. Přitakám a muž mi podá ruku. "Já jsem Josef Ponikelský." Ukáže rukou do rohu náměstí k zaparkovanému Favoritu: "Támhle máme odvoz..." Vykročí směrem k autu - a jde pružně, křepce, jako člověk ne sedmdesátileý, ale o generaci mladší. Náhodný pozorovatel by mu hádal o deset let míň. A zaručeně by nepoznal, že pan Ponikelský trpí Parkinsonovou chorobou.

Ve Favoritu čeká syn Josefa Ponikelského a odveze nás na okraj města, do vilové čtvrti. Vystoupíme a vstupujeme do vily, kterou pan Ponikelský starší spolu s manželkou vybudoval vlastníma rukama. "Tady nebyl jediný řemeslník!" zdůrazní hrdě. Procházíme zahradou a já už na dálku rozeznávám povědomé obrysy mohutných stvolů. "Marihuaně se letos daří!" přikyvuje pan Ponikelský. U vily totiž rostou čtyři mohutné keře konopě seté - Cannabis sativa. Rostliny, ze které se vyrábí marihuana.

Pan Ponikelský mne provede vilou (maně vzpomínám na mediální prezentaci kuřáků marihuany, kteří v podání novin a časopisů obvykle zahnívají ve sklepních brlozích) a obdivuji konstrukci schodiště. Pak dostávám kafe a pan Ponikelský přináší několik šanonů dokumentace a alba fotografií.

Parkinsonova choroba

Vážená paní doktorko!

Zde jsou poznatky, které mohou pomoci při trestním stíhání neznámých pachatelů: Konopí divoce roste na všech teplejších místech naší republiky, a odtud až k Atlantiku a Pacifiku v širokém pásu mezi Indickým oceánem a rovnoběžkou odpovídající Českým Budějovicím, neboť tvoří přirozenou součást původní flóry Eurasie. Za důvodně podezřelého z tohoto trestného činu považuji (jsa buddhistou) dharmu - to jest Věčný Řád Věcí, eventuálně evoluci. Přikláníte-li se ke křesťanskému výkladu světa, je podezřelým pachatelem Stvořitel, případně pak Svatá Trojice ve spolupachatelství. Jste-li hinduistkou, tvoří zločinné spolčení Brahma, Višnu a Šiva.

Bez ohledu na Vaše náboženské přesvědčení je však z našeho trestního zákona a Vašeho výkladu tohoto zákona zjevné: Sedět mohou všichni bozi! Co dělat s právním paskvilem nastoleným novelou, je nasnadě: Jediným řešením je okamžité vyškrtnutí konopí ze seznamu zakázaných látek!

Odpověť, kterou jsem na dopis dostal, nedávala smysl - psalo se v ní, že na Pálavě se stejně nic nesmí trhat. Přitom televize NOVA vysílala několik pořadů o panu Ponikelském... Nezmínili, že jako p=rvní jsem o něm psal já v Reflexu.

To si platíme my!

Paní Dagmar Šturmová z Nejvyššího státního zastupitelství v Brně mi zaslala odpověď. Jistě plně v souladu s literou zákona:

Vážený pane Doležale, sděluji Vám, že Vaše podání bylo posouzeno jako podnět k trestnímu stíhání neznámého pachatele, či pachatelů. Pro urychlení šetření by bylo velmi vhodné, abyste přímo státnímu zastupitelství předložil poznatky, které se Vám podařilo získat a upřesnil zejména místa, kde se konopí vyskytuje.

Paní státní zástupkyně tedy odpověděla plně v rámci litery zákona. Bohužel jí uniklo, že se při tom vzdálila hranicím zdravého rozumu. Trestně stíhat Pánaboha?

Pánbůh půjde sedět!!!

Totálně destruuje základ právního státu - totiž právní jistotu občana. V právním stavu, který nastane poté, co novela vstoupí v platnost, totiž nebude možné ze zákonů vyčíst, co vlastně je trestné - protože otrocký výklad, totiž že trestné je držet kytku konopí (které roste na mezi) je zjevně nesmyslný. Pokusil jsem se získat informaci o tom, co vlastně bude stát chtít vymáhat, na kompetentních místech. Na Nejvyšším státním zastupitelství (shodou okolností sídlí v Brně) a na městském státním zastupitelství pro Prahu. Zaslal jsem dotaz, co tedy vlasně chce stát v situaci, kdy na našem území roste konopí planě a zároveň je jeho držení ve formě marihuany ze zákona trestné, vymáhat.

V zákoně se praví,

že kdo bude mít u sebe pořádnou kytku konopí, může jít sedět až na pět let. V kontextu poznatku, že je konopí alespoň na části území ČR součástí naší spontánně rostoucí flóry, je tento zákon zjevně neudržitelný, nesmyslný a popírající samu podstatu právního státu. Trestnost držení jakéhokoliv předmětu je sama o sobě právně sporná. Její legitimnost můžeme uznat maximálně tehdy, když se jedná o předmět, který není běžně dostupný a není využitelný jinak než k tomu, aby se s ním páchalo nějaké svinstvo. Mezi takové předměty patří například Semtex, jaderná zbraň nebo ampule s bakteriemi sněti slezinné. Zákon, který chce trestat držení kytky rostoucí na každé mezi, je však neoddiskutovatelně špatný.

Prakticky denně

jsme však mohli číst v novinách o tom, že je někdo stíhán za pěstování konopí s cílem vyrobit marihuanu (pěstování konopí o sobě, například k zahradnickým účelům, trestné není). Všechny tyto procesy se skutečností, že na území ČR roste konopí divoce, staví do poněkud podivného světla. Jak je vůbec možné stíhat něco, co se děje i spontánně? Nebylo by na místě stíhat za to, že na Pálavě roste cannabis na každé mezi, Všemohoucího? Vždyť tím, že nechává konopí na pálavských polích růst, nejen že vyrábí drogu marihuanu, ale také ji nabízí kolemjdoucím! A za to (alespoň ten křesťanský, trojjediný) může dostat maximální sazbu! Vždyť tres faciund collegium, tři tvoří spolek, takže Bůh na Pálavě drogy vyrábí v organizované skupině! Pět let za kytičku...

Keříky

rostly po celém poli. Byly nízké - možná šedesát centimetrů. Můj průvodce se k jedné sehnul a vyškubl jí ze země. Oklepal od hlíny a ukázal na stonek: "Vidíš - to je stvol, který vyrostl potom, co pole posekali. Tady je zbytek původního kmene - ten usekli, když tu sklízeli kukuřici nebo co tu vlastně rostlo. Konopí z kořenů vyhnalo nový stonek, který je krátký. Až najdeme nějakou rostlinu, kerá rostla na mezi, bude mít tři metry..."

Rozhlédl jsem se kolem sebe a pořád se nemohl srovnat s tím, co vidím. Před chvílí jsem četl v novinách, že nějaký pubescent zasel pár semínek konopí a půjde kvůli tomu před soud. Zde ta samá rostlina - podle vůně a oleje, který mi ulpíval na dlaních, možná s větším obsahem účinné látky THC než ony mladíkem pěstovené kytičky - rostla VŠUDE. DIVOCE, JAKO PLEVEL!!!

Dojeli jsme

do jedné vesnice asi dvacet kilometrů od Pálavy. Vystoupili a rozhlédli - v úrodné placce se pálavské kopce tyčily jako nepřehlédnutelný ukazatel směru - a vyrazili. Jihomoravská vegetace se předváděla v plné síle - broskvové sady, rozkvetlé bodláky na mezích, mohutné keře durmanu. Po hodině procházky mě náš informátor vzal za rukáv:"Podívej se doleva!" Pozorně jsem se zahleděl na pole, nedávno zorané po sklizni. Rostlo na něm podivné nevysoké chroští. "To snad není pravda..." Nevěřil jsem svým očím a vykročil do oranice. Ušel jsem padesát metrů k nejbližšímu keříku, sednul si k němu na bobek, pro jistotu jej ochutnal a promnul v dlaních. Viděl jsem tu rostlinu tisíckrát, tisíckrát cítil její vůni, a byl jsem si jist: Je to konopí. Cannabis sativa. Nejstarší kulturní rostlina lidstva. Rostlina, která vedle dalších možných využití poskytuje lidstvu marihuanu.

KYTIČKA PRO MAMINKU

Vyrazili jsme z Brna autobusem. "Ono je na Pálavě v podstatě jedno, roste to tam všude..." suše konstatoval muž, který naši redakci na výskyt divokého konopí na Pálavě upozornil. Namátkou jsme tedy zvolili zastávku a usadili se na nepohodlných sedadlech Karosy. Otevřel jsem si MF Dnes a nalistoval černou kroniku.

V jedné krátké zprávičce jsem se dočetl, že jakýsi zoufalec si nasel konopí na poli, které patřilo rodičům kriminalisty. Ten si kytek všiml a upozornil svoje kolegy - policisty z okrsku. Policisté si na mladého zemědělce počíhali a sebrali ho. Vyšetřovatel jej obvinil podle paragrafu 187.

Kapsa pana

poslance Langera zavibrovala. Vytáhl z ní mobilní telefon a vzal hovor. Chvíli pozorně poslouchal. Poté prohlásil: "Jdi do prdele, Teplíku" a vypnul telefon. Seděli jsme v restauraci Slovanského domu, ve kterém olomoucký Drop In probíhal. Vedle hrála kapela. My hovořili - s poslancem Ivanem Langerem (ODS), obviněným (ještě za útok na veřejného činitele) nakladatelem Tomášem Koudelou a několika kolegy z novin - o masivním nástupu konformismu. "Když vidím některé situace v parlamentu, bojím se, že to může skončit stavěním koncentračnch táborů." Přesto však po výroku soudu nastal částečný klid. Mě policie uzavřela spis za "schvalování trestného činu" - nikdo ze signatářů petice nebyl shledán zločincem. Státní zástupce se proti výroku soudu odvolal, bylo ještě jedno kolo, pak amnestie - ale suma sumárum to Votobia přežila bez šrámů.

Soudní výrok v cause konopné kuchařky byla sice precentním vítězstvím - ale síly, které se pokoušejí znovu nastolit kontrolu nad myšlením lidí, nezmizely ze scény. Causa konopná kuchařky byla vyhranou bitvou - válka však trvala.

Obžalovaní

šli na ty dvě hodiny před rozsudkem do hospody. V jednu hodinu se sál naplnil k prasknutí. Soudce Angyalossy zahájil a za dvě minuty vynesl ortel. Ze zdeúředního jazyka přeloženo - obžalovaní jsou osvobozeni, neboť nebylo prokázáno, že by chtěli šířit toxikomanii. Což - jinými slovy - znamená, že pravdivá informace o drogách sama o sobě NEMÚŽE BÝT CHÁPÁNA JAKO TRESTNÝ ČIN ŠÍŘENÍ TOXIKOMANIE. Ne že by tohle tvrzení bylo nějak překvapivé, v novinách jsem jí viděl častokrát. Jedenáctého dubna ve třináct hodin deset minut však dostala podobu soudního výroku, judikátu, který může sloužit jako vodítko pro budoucnost. Cenzura prostě neprošla.

Osvobození se vrátili do hospody. Plánovanou tiskovku Votobie zrušila - nebylo o čem mluvit, vše podstatné řekl soudce. Z hospody šli obvinění na večerní koncert, olomoucký Drop In. Měl být věnován jejich podpoře - nyní, po historickém výroku soudce, se změnil spíše v oslavu. Byli tam všichni - od muzikantů po politiky.

Pak přišly na řadu petice.

Dr. Viktorin předal soudu dva obří šanony s čtyřmi tisícemi třiceti podpisy lidí, kteří byli na podporu Votobie ochotni riskovat vlastní trestní stíhání. A dopis s dvaceti podpisy odborníků, kteří se - na základě vlastního vhledu do oboru - nebáli prohlásit to podstatné: Že publikování pravdivých informací o drogách, byť by byly sebepodrobnější, se toxikomanie šířit nedá.

Bylo jedenáct hodin. Soudce vyhlásil přestávku. Že rozsudek, predentní rozsudek, který může ovlivnit chápání svobody slova v naší zemi, vynese v jednu.

Obžalovaní vyšli ze soudní síně a causa najednou začala dostávat méně politický a více lidský rozměr. Za všemi třemi nakladateli totiž přišli příbuzní. Obklopili je v předsálí soudní síně a najednou bylo vidět, o čem proces je. Byl o tom, jestli sedmdesátileté pan Junglingové, mamince Petra Junglinga, nezavřou nějací pánové ze státních kanceláří syna. Byl o tom, jestli i v tomto režimu budou nespravedlivě věznění, byl o tom, jestli sedm let po revoluci zase vznikne samizdat, jestli zase vznikne ono patologické dělení "MY" a "ONI".