indicke-konopi

Thursday, November 30, 2006

Co vás přivedlo k vašim názorům na léčbu závislostí a k založení Drop In?

Vystudoval jsem medicínu, zaměřil se na psychiatrii a odešel do Havlíčkova Brodu do psychiatrické léčebny. Za rok jsem zjistil, že bez Prahy ne - a navíc že obecná psychiatrie pro mě není žádná výzva. Vrátil jsem se do Prahy. A tady jsem zase zjistil, že zdejší Středisko drogových závislostí nefunguje. Bylo zavřené - primář Rubeš, který ho vedl, odešel do důchodu. Psal se rok osmdesát dva. S doktorem Doudou jsme se rozhodli Středisko obnovit a deset let jsme v něm pracovali.

Koncert upoutal pozornost na nadaci a pak agentury přinesly zprávu:

Prvního dubna 91 zahájilo provoz středisko DROP-IN. Jedná se o centrum pro poradenství, prevenci a léčbu drogových závislostí - do vyřešení legislativních potíží pracuje ovšem jen v oblasti poradenské.
DROP-IN je nestátní nadace pro prevenci a léčbu drogových závislostí a AIDS. Navazuje - alespoň personálně - na tradici Střediska drogových závislostí Praha. Členy nadace jsou dr. Ivan Douda a dr. Jiří Presl, které veřejnosti netřeba představovat. Adresa střediska je Apolinářská 4, 12800 Praha 2, a veškeré informace o činnosti nadace a střediska se můžete dozvědět na čísle 02/201470.
Nadace sama vznikla z iniciativy pánu (pořadí jmen nesouvisí s mírou zásluh, je abecední) Pavel Bém, Ivan Douda a Jiří Presl. Všichni mají v této knize prostor - k samým počátk m a filosofii nadace však dostal slovo poslední jmenovaný. Psychiatr MUDr. Jiří Presl.

Tuesday, November 28, 2006

Jiří Winter,

tehdejší programový šéf Rádia 1: Chtěl jsem vidět hlavně kapely - tolik pohromadě to je fakt vzácnost. Filozofie akce je mi nejasná, opravdu nevím, jestli jsem na koncertě, který podporuje drogy anebo protidrogovou nadaci. Jinak Rádio 1 i Bunkr má samozřejmě přístup k drogám jasný a neměnný.

Karel Šůcha Laura a její tygři: Asi patnáct, dvacet. Myslím si totiž, že marjánka je míň škodlivá než třeba rum nebo mostecký pivo. A když bude možný koupit jí v trafice, nebudou na tom vydělávat cizí lidi a ten, kdo si to koupí, bude mít jistotu.

Sunday, November 26, 2006

Jan Chudomel tiskový mluvčí OH: Hodně.

David Černý, výtvarník: To se dá těžko spočíst, protože já si pamatuju vždycky jenom tu první... Ale nepoužívám to denně, protože jsem jinak nekouřící a bolí mě po tom hlava.
Opravdu nejsem zastánce nějakého názoru a sem jsem přišel proto, že nevím, kde jinde bych ty lidi potkal. Telefony nefungujou, hospody jsou drahý a tady jsou všichni...
Mimochodem už jsi jedl salát? Z výtvarného hlediska mi tam sice chybí trochu modré barvy, ale jinak je to skvělé...
Dáša a Ivan Havlovi: Vykouřila jsem nějaké marihuanové cigarety, ale nebylo jich za život mnoho...
Já to vím přesně, bylo jich pět a vykouřil jsem je v USA.
Ariana Shametti, herečka,moderátorka koncertu: V životě jsem vykouřila dvě marihuanové cigarety.
Jim Čert: Kdyby najednou shořely všechny marihuanový cigára, který jsem v životě vykouřil, byl by to slušnej oblak...

Thursday, November 23, 2006

Koncert se chýlil ke konci. Psí vojáci, Jasná páka. A finále - Jim Čert. Everybody smoking marihuana. Zpívala s ním Jasná páka a celý sál. Včetně muže se studenýma očima. Pak tradiční nával u šatny.

Jako řadový divák mohu konstatovat, že pro moje oči a uši byl koncert výjimečný. Nejen svou grandiózností, ale i naprosto klidným průběhem a bohužel i značným nedostatkem drog.

M j tehdejší kolega z Reflexu Pavel Vojíř obcházel učinkující s diktafonem a vyptával se jich, kolik toho za život vykouřili:

Igor Chaun, režisér: Na koncert jsem přišel proto, abych vylezl z ulity a hned v šatně se mě jakýsi chlapec zeptal, jestli nemám něco ke kouření... Co se drog týče - není to moje parketa. Já mám dost problémů sám se sebou a kdybych si je měl komplikovat ještě drogama, neudělal bych asi vůbec nic.

Wednesday, November 22, 2006

Pak jsem mezi ochrankou zahlédl známou tvář. Aby nedošlo k omylu - nikoliv mezi ochrankou Gang Production, ale mezi uniformami najaté agentury. Tvář, která se objevila 17. listopadu na Národní třídě. V červeném baretu. Věděl jsem o tom člověku, že měl soud, byl odsouzen, pak se odvolal... Teď byl tady v černém bombru se znakem. "Ne, nejsem zaměstnancem agentury. Jenom je dobrovolně a bezplatně ne svém volném čase cvičím." Taky dobře. Šel jsem hledat trávu.

K několika práskům jsem se dostal asi po hodině. V době, kdy bývá na koncertech nezameřených vůbec na nic zeleno. A přišel čas na zhodnocení "bezpečnostní situace" v sále. Ani jedna rvačka. Kromě několika zoufalců ležících dole na parketu minimum opilých. Skini tancovali vedle pankáčů a muži se studenýma očima sledovali Psí vojáky. Nikde nikdo nezvracel. A muž v uniformě v pořadí už třetí bezpečnostní služby spokojeně konstatoval: "Ve srovnání s jinými koncerty je tu mnohem menší bordel."

Tuesday, November 21, 2006

Nesourodost nabízeného zboží (pultíky se opakovaly s malými obměnami po celé Lucerně) vybízela k sociologické analýze publika. Bylo tu všechno. Skini. Punkeři. Metalisti. Underground. Pánové v kožených bundách a se studenýma očima. Notoričtí narkomani. Máničky. Sem tam nějaký novinář. Prostě co hrdlo ráčí. Můj původní dojem se opakoval. To bude průser!

Nad pódiem ověšeným symboly marihuany visela v kořenáči vzrostlá rostlina. Údajně se objevil jaksi člověk z východu Slovenska, kterého nikdo neznal. Předal květináč, zmizel a už ho nikdy nikdo neviděl.

Po velice neoficiálním oficiálním zahájení začala hrát hudba. Většinu skupin jsem neznal, ale atmosféra se rozjížděla skvěle. Vydal jsem se tedy hledat nejdůležitější očekávanou atrakci - stoly s hromádkami trávy. Nebyly ani stoly. Procházel jsem proto sálem i přilehlými prostranstvími a větřil jak policejní knírač. Bylo devět večer. Nic.

Monday, November 20, 2006

Nejhořejší patro Lucerny zdobily plakáty a tiskoviny Transnacionální radikální strany, stánek s jejími materiály a Richard Stockar, takto tiskový mluvčí. V poklidném smíru stál vedle pultu gándíovské strany nenásilí prodejce metalistických symbolů - lebek, maltézských křížů a orlů. V plejádě nabízených typů však pro dnešní večer vévodila "chobotnička" listu marihuany k zavěšení na krk. Prodalo se jich snad padesát.

O kus dál další stánek. Tentokrát s literaturou. Báseň o hašiši. Zpověď anglického uživače opia. Ale také Vokno a Post.

Sunday, November 19, 2006

Názory jako ten

páně profesor v se však zdály být jen hlasem minulosti - vždyt vznikala nadace Drop In a její racionální přístup měl obrovskou podporu. Koncert k jejímu zahájení byl v Lucerně. Byl jsem na něm...

Tradičně nezvládnutý prodej vstupenek dosahoval stupně adekvátního monstrózním rozměrům celé akce. Konkrétně k Indické restauraci (padesát metru?)Vzhledem ke klimatickým podmínkám panovala ve frontě lehce depresivní nálada, podpořená pohledem na pracovníky televizních přenosových vozů, co se vyhřívali v teple svých kamionů západní proveniance. Po necelé půlhodině jsem se však dostal k okénku. Prodávala jedna dáma, jakýsi zoufalec jí rovnal vstupenky. Pro počet příchozích jich mělo prodávat tak pět.

Při vstupu ostraha nemilosrdně odebrala příchozím lístek a návštěvník musel projít řídkým kordonem nekompromisně vyhlížejících mužů v černých bombrech. Na prsou znak agentury - najaté pro tento večer. "To bude průser", těšil jsem se. Zatím však nikdo z hostů nejevil žádné známky agresivity nebo opilosti.

Friday, November 17, 2006

Samozřejmě - v odborném tisku se občas objevilo:

...K zahájení nadace pro podporu a prevenci léčby drogových závislostí a AIDS uspořádali v Lucerně nevídaný hudební maratón, při kterém se nad diváky vznášel oblak marihuanového dýmu.

...I naše studentská mládež se v době pražského jara seznámila s básníkem Guinsbergem, a nosila tohoto věčně zfetovaného, ušmudlaného hastroše na ramenou jako krále majálesu...

Prof. MUDr. Vladimír Študent, DrSc.,

Zpravotnické noviny

S panem profesorem jsem dělal rozhovor. Při polemice o legálním prodeji marihuany mě zarazila jeho věta: "Proč sem zavádět další drogu?" Zarazilo mě to, protože mám za to, že zde marihuana už prakticky všude JE.

Požádal jsem o upřesnění - kolik z lidí, se kterými se prof. Študent stýká, kouří marihuanu. "Nikdo." Z lidí, které jsem vídal já, ji mohli kouřit VŠICHNI. Neznamená to, že ji všichni kouřili - jenom ti, co chtěli. Ale dostupná byla prakticky pro každého. Už v devadesátém.

Wednesday, November 15, 2006

Myšlenky to byly "nové" asi třicet let a samozřejmě jsem na ně nepřišel sám - byl jsem tehdy tiskovým mluvčím navě a na chvíli vzniklé Transnacionální radikální strany, legalizační argumenty jsem měl opřené o jejich dokumetaci, a strana sama (vzniklá v Itálii) se legalizace marihuany dožadovala už od šedesátých let. Na tiulu Zrcadla, kde článek vyšel, byla nádherná kytka skunku a tučný nápis "Chceme legalizovat marihuanu!!!"

A byl jsem v tom až po uši. Zatímco na předchozí články přišly tak dva či tři dopisy, na anketu v článku o trávě - ve které jsem se čtenář ptal, co si o legalizaci myslí - přišlo víc než šestnáct set odpovědí. A všichni byli pro...

Přes noc jsem se stal jediným, kdo veřejně artikuloval zjevně velice živé témy a velice aktuální požadavek. Samozřejmě se to zdálo jako velice snadný ukol - vždyt bylo po revoluci a bylo jasné, že ted už se bude o věcech racionálně diskutovat, že se společnost bude řídit rozumem, a ne bludy, a že to v nejhorším zařídí Václav Havel, protože se kvuli undergroundu už jednou zavřít nechal a ted je prezident...

Tuesday, November 14, 2006

Bylo jaro

devadesátého roku, já seděl s nějakým děvčetem ve vinárně a najednou jsem si všiml, že u vedlejího stolu sedí moje spolužečka z fakulty - Zuzana Jarošové. Pozdravili jsme se. "Já teť dělám šéfredaktorku studentského časopisu Zrcadlo..." pravila Zuzana. "Nechceš pro nás psát?"

Bylo mi pětadvacet, byl jsem neurotický mladý psycholog s vědeckými ambicemi, a žádná závažná, kruciální životní rozhodnutí jsem za sebou ještě neměl. A z televize a knížek jsem se domníval, že závažná životní rozhodnutí obvykle vypadají jinak než náhodné setkání ve vinárně. I kývl jsem...

Napsal jsem pro Zrcadlo několik statí o nových (a, jak jsme se domnívali, jen díky socialismu veřejnosti neznámých) myšlenkách. O euthanasii. O trestu smrti. A pak článek, který se jmenoval Kudy na drogy a ve kterém bylo to, co už je mi po těch deseti letech, kdy jsem to napsal a řekl asi milionkrát, skoro trapné psát: e třeba dekriminalizovat a legalizovat marihuanu a uživatele tvrdých drog přesunout z péče ministerstva vnitra do péče resortu zdravotnictví.

Monday, November 13, 2006

Braní tvrdých drog

a opiátů především totiž ve většině případů není příčinou problému, ale symptomem hlubokého utrpení člověka, který na tu psychickou bolest, jež jej celý život ničí, potřebuje alespoň na chvíli zapomenut...

Teze čtvrtá: Příčetnost především!!!

Stát si platíme především proto, aby problémy řešil, ne přidělával. Žádoucí drogová politika státu je proto zcela zřejmá:

1. Legalizovat marihuanu a ostatní přírodní psychedelika

2. Zásadně snížit práh ordinací, ve kterých může psychicky trpící člověk legálně a od lékaře získat léky, které potřebuje, aby se zbavil utrpení. I kdyby se mělo jednat o heroin.

Tolik k "mravnosti" užívání drog. Pokud na to někdo nemá chuť, je schopen a ochoten zůstat střízlivý, nechat střízlivý je. Je to bezpečnější.

To je vše, co se v této knize dozvíte o drogách - dál už je jen příběh marihuany mezi lety 1990 - 2000.

Sunday, November 12, 2006

Nebýt psychedelik,

byla by dnešní společnost méně tolerantní k odlišnosti a celá řada menšin by byla oficiálně diskriminována!!!

Teze třetí: Mnoho fyzicky zdravých lidí potřebuje i "tvrdé" drogy k plnocennému životu bez utrpení.

V první a druhé tezi jsem obhajoval konzumaci přírodních a psychedelických drog. Látek, které nevytvářejí fyzickou závislost. Nyní se dostávám i k drogám "tvrdým", k "jedům". K látkám, jejichž užívání povede ke vzniku závislosti. K heroinu.

Je potřeba si uvědomit, že člověk je bytost biopsychosociální. A porucha v kterékoliv vrstvě může u disponovaného jedince způsobit takové psychické utrpení, že nezvládá život za střízliva. Je celkem jedno, jestli se jedná o člověka s těžkou neurózou, o hraniční osobnost, o člověka chronicky a od dětství citově deprivovaného či o člověka po otřesném infantilním sexuálním traumatu. Je to prostě trpící člověk. A dokud si nepomůže - Diazepamem, antidepresivy, heroinem - žije v pekle.

Moderní psychiatrie tuto tezi akceptuje. Málokterý psychiatr či praktický lékař je však ochoten psát takto postiženému člověku psychofarmaka, která jej jeho utrpení zbaví. U našich lékařů doposud přežívá moralizující postoj, že pacient má být veden k jakémusi abstraktnímu "zdraví" - přestože u celé řady nemocí, a duševních poruch obzvláště, to "uzdravení" moderní medicína neumí. Málokterý lékař - především jedná-li se o mladého a fyzicky zdravého pacienta - je ochoten akceptovat, že ten člověk psychicky trpí natolik, že potřebuje tlumit bolest psychofarmaky. I za cenu vypěstování závislosti bude s těmi psychofarmaky jeho život méně tragický než bez nich. I kdyby se jednalo o opiáty...

Saturday, November 11, 2006

Konzumace těchto drog je riziková, je dobré (alespoň u začátečníků), aby probíhala pod dozorem zkušeného šamama či psychoterapeuta, ale celospolečenský přínos těchto drog je rozhodně vyšší než celospolečenské škody, které způsobily.

Srovnáme-li historii až bolestivě nedávnou - léta padesátá (mccartneysmus a stalinismus), léta čtyřicátá (nacismus, komunismus a stalinismus), devatenácté století (celá česká literatura 19. století je přece o nesnesitelném tlaku předsudků a maloměšťáckého sociálního tlaku na jedince) a dnešek, zjistíme, že svět se někdy od sedmdesátých let dostal do stavu, kdy je svoboda jedince řádově vyšší než v kterékoliv předcházející epoše historie našeho druhu. Je nevývratné, že lví podíl na odbourání donedávna nesmírně silného tlaku předsudků, konvencí a bigotnosti ve státech celého judeokřesťanského okruhu mělo masové rozšíření psychedelik v šedesátých letech. Masově prožitá zkušenost, že svět vlastně vypadá úplně jinak, masově zažitá extáze, osvobození se od ničivého a zotročujícího tlaku dogmat "společenské korektnosti" či moudrosti etablovaných starců, byla na počátku toho nejvyššího, k čemu se bílá civilizace dopracovala. Totiž svobody jedince - i jedince odlišného od většiny, jedince černého, homosexuálního, jedince ženského pohlaví.

Thursday, November 09, 2006

Teze druhá: Brát drogy je dobré!!!

Opět provokativní formulace, opět nutné vysvětlení. Slovo "drogy" obvykle označuje naprosto odlišné substance, které spojuje jediné: To, že jsou zakázané. Podíváme-li se na skupinu zakázaných drog zblízka, zjistíme, že obsahuje podmnožinu zvanou psychedelika. To jest drogy rozšiřující vědomí, zvyšující tolerantnost, snižující rigiditu a tupost. Jedná se především o marihuanu a hašiš (účinná látka delta9- tetrahydrocannabinol, THC), diethylamid kyseliny lysergové (LSD) a psylocibin - účinnou látku "magických hub", lysohlávek a límcovek.

Tuesday, November 07, 2006

ANO, PROPAGUJI DROGY!!!

Na Slovensku o mě kdysi v jakémsi obskurním plátku psali, že porušuji zákon o šíření toxikomanie - že propaguji drogy. A i v Evropě se mě občas někdo - většinou v hospodě a pod vlivem alkoholu - ptá, jak to s propagací drog vlastně mám.

Teze první: Brát drogy je normální!!!

První tezi jsem záměrně formuloval velmi provokativně. Zaměníme-li však termín "brát drogy" termínem "sjet se", "rozšoupnout se", "oslavovat", zjistíme, že skutečně v našem kulturním okruhu je naprosto normálním a většinovým chováním občasná konzumace drog, především alkoholu. Dělá to cca 97% populace. V postmoderní epoše, epoše míšení tradic a kultur, ve kterém žijeme, je však naprosto nelegitimní a zhoubné, aby stát jednu drogu (alkohol) toleroval a vydělával na ni jen proto, že je zde tradiční, zatímco jinou drogu (marihuanu) - výrazně méně rizikovou z hledisek návyku, sociálního úpadku i zdravotního poškození - zakazoval jen proto, že je to droga mladých.

Monday, November 06, 2006

Proč? Budou potřebovat místní dealery, kteří znají situaci. Jediné, co můžou chtít, bude, abych ve velkém kupoval od nich. Což budu milerád dělat.





Nárůst cen a zisk

Cena za gram Cena za zásilku Zisk/g Zisk/zásilku

Turecko 60-70 24000-28000 ? ?

ČSFR 130 52000 60 24000(cikán)

SRN 200-250 80000-100000 70-120 38000(dealer)

SRN II 250- - - - - - - cca 50 (číšník)

(všechny cifry v DM - 1 DM = cca 18 Kčs)

V tabulce nejsou zahrnuty provozní náklady



Jiří X. Doležal, Josef Rauvolf





Doporučená literatura pro ty, kteří nechtějí fetovat nevzděláni:

Ajtmatov, Č.: Popraviště, Lidové nakladatelství, Praha 1989

Baudellaire, Ch.: Báseň o hašiši, Volvox globator, Praha 1991

Burroughs, W.S.: Teplouš, Dopisy o yage, Reflex, Praha 1991

Borroughs, W.S.: Feťák, Odeon, Praha 1992

Castaneda, C.: Učení dona Juana, Reflex, Praha 1992

Ginsberg, A.: Kvílení a jiné básně, Odeon, Praha 1990

Riedl, O., Vondráček, V.: Klinická toxikologie, Avicenum, Praha 1971

Urban, E.: Toxikomanie. Avicenum, Praha 1973

Vacek, J.: Žít třeba i na kolenou, SNTL, Praha 1991

Friday, November 03, 2006

Z Turecka - přes Československo. V jednom českém krajském městě je rozvětvená cikánská rodina, která se tím živí. Z Turecka vozí tak, že někomu zaplatí cestu a dají třeba dva tisíce marek navíc. Například mladým novomanželům. Ti jsou samozřejmě šťastní, dva tisíce marek je pro ně moc peněz a navíc mají dovolenou. Osmnáctiletá holka a dvacetiletý kluk si neuvědomí, že by v Turecku mohli dostat třeba deset let. Těší se, až si doma koupí video.

Ten cikán má spoustu příbuzných, kteří tyhle lidi shánějí. Sám s nimi vůbec nepřijde do styku, proto je naprosto krytý. Kdyby mluvili, nikdo mu nic nedokáže. A navíc - nechává prášek vozit po malých dávkách, čtyři nebo pět set gramů. I kdyby je chytli, nebude mít ani velkou škodu.

Jsem přesvědčen, že cikán kupuje za šedesát, sedmdesát marek gram. Možná i za míň. A nemám představu, kolik lidí kromě mě od něho kupuje. Rozhodně z toho, co vydělá, žije celá rodina. On sám si jezdí pro podporu mercedesem.

Jak jsi se k němu dostal?

Zase přes kamaráda - emigranta.

Dělá cikán ještě v něčem jiném?

Pokud vím, tak vyváží z Československa zbraně a holky. Ale to mě nezajímá.

Jak často si pro zboží jezdíš?

Většinou mi ho vozí on. Někdy jsou problémy, když nemám na zaplacení nebo když mu dlužím za komisi. To pak zůstane v Mnichově i několik dní a já musím peníze sehnat. Cena je prakticky stejná, když to od něj kupuju tady nebo v Mnichově. Převézt z Československa cokoliv totiž není problém

Existuje mezi dealery nějaký konkurenční boj, nějaká organizovaná mafie?

Na úrovni, na které pracuji já, nic takového neexistuje. Prodáváme slušným lidem ze střední vrstvy, žádným narkomanům. U mě nakupují manageři, hudebníci... Někdy se stane, že přijde kluk a říká "Nemám u sebe peníze, dám ti je zítra..." a já prostě řeknu ne. Na dluh mu nedám. On vyhrožuje, že půjde ke konkurenci, k X.Y. Jde, a X.Y. mu na dluh dá. Samozřejmě nekvalitní zboží. Takže se za pár dní vrátí ke mě. Žádný jiný konkurenční boj než boj nejlepší kvalitou neexistuje.

Zabýváš se i jiným zbožím, než je kokain?

Ne. V Německu je nejrozšířenější právě prášek. Bere se všude, na diskotékách, v barech... Heroin neprodávám. V něm jede uzavřená sociální skupina, která je bez peněz. Tam jde o krk. Hašiš... Nemám zdroje. A mě prášek stačí.

Ty sám bereš?

Občas. Buď si vezmu sám, nebo zákazník koupí a řekně: "Dáme čáru!" Tak jdeme na WC a rozdělíme se o dávku. Často ale nešňupám.

Prodáváš kokain jenom ke šňupání, nebo i ke kouření?

Jenom ke šňupání. V Mnichově se prakticky výhradně šňupe. Lidi používají uříznutá brčka na colu, nebo mají přímo z Ameriky speciální trubičky se zabroušenými okraji, aby si nepořezali zevnitř nos.

Jak vypadá tvůj den?

Do práce nechodím, a mám to jaksi "prohozené". Ve dne spím. Vstanu někdy kolem čtvrté, rozvážím dávku a čekám na zákazníky. Někdy telefonují - zásada je ale o prášku do telefonu nemluvit - jindy přijdou ke mě domů. Pak se dívám na televizi nebo na video, a kolem dvanácté nebo jedné jdu na diskotéku nebo do baru. Tam prodám zbytek.

Barmani jsou rádi, když nás vidí - lidi se s práškem baví mnohem líp. A barmani sami kupují. Existují kluby a diskotéky, kam se chodí "na ksicht" - musí tě tam prostě znát. Tam prodám nejvíc. Já chodím třeba do P 1. To je diskotéka, kde diskjockey bere naprosto všechno - hašiš, kokain, heroin... Přitom mu vyšlo několik desek, jako diskjockey je výborný. A zároveň ruina...

Platíš něco barmanovi?

Ne. Ten je rád, když mě vidí. Sám kupuje - pro sebe, a prodává i dál. Na tom si sám přirazí.

Jak prodáváš? Z ruky do ruky?

Ano. Většinou mě někdo osloví - jestli mám, jdeme na WC, on mi dá peníze a já jemu "psaníčko". To je čtvercový papír, složený tak, aby se z něj nic nevysypalo. A spolu často hned dáme čáru.

Kolik si vyděláš a co s penězi děláš?

Počítám šest, sedm tisíc marek měsíčně. Někdy víc. Mám ovšem obrovké náklady, režii. Platím každý večer vstupné, dám si drink, koupil jsem si nového bílého bavoráka. Samozřejmě je vylepšený, má široká kola, černá světla, všechno... Platím činži. Sám občas prášek beru, něco projím, propiju... Kupuji si desky, to stojí spoustu peněz. Tape-deck mám za osm a půl tisíce marek, bedny za patnáct set. V podstatě moc peněz nemám. Ale mě stačí. Nechci víc, nechci se nijak tlačit dopředu. Ani tohle nejsou snadno vydělané peníze. Vezmi si jen ten soustavný stress.

Máš strach z policie?

Ano. Už několikrát to bylo na ostří nože. Taktak. Samozřejmě, mám určitá opatření - doma nemám nikdy víc než deset dávek, zbytek je schovaný. Když za mnou přijede nějaký kamarád, i těch deset psaníček je u něho. Ale auto, jako mám já, vyvolává pozornost. Několikrát se mi stalo, že mě v noci zastavila policie a celé auto prohledali. Taková prohlídka trvá dlouho, obtěžují třeba půl hodiny. I v barech Kripo řádí.

Na druhou stranu si ale někdy říkám, že o mě vědí a dávají mi pokoj. Takových malých ryb je totiž spousta. Za to, co by u mě mohli najít, bych mohl dostat tak dva, tři roky. Za čtyři sta gramů bůra. Ale to je pro ně pořád málo - je zajímají kila, a ne gramy. I proto nechci jít do větších obchodů.

Máš policisty nějak podplacené?

Neexistuje. To prostě nejde. Jednak jsou dobře placení, jednak jsou to Němci. Vůbec nepřichází v úvahu.

Jak dlouho chceš takhle žít?

Nevím. Zatím si nestěžuju.

Za pár let přijde do Evropy Meddelínský kartel. Nemáš strach, že přijdeš o krk?

Thursday, November 02, 2006

Ředí všichni. Většinou práškovým cukrem. Dává se v poměru 1:4. Já jsem ale objevil zlepšovák. Ředím práškem, který používají zubaři na umrtvování zubů. Tím se dá ředit i v poměru 1:1. Samozřejmě ho vozím z Prahy, kde mi ho dodává známý zubař. Musí ho nějak vykazovat, takže mě to také něco stojí.

Jaký máš zisk na gramu?

To záleží na mnoha věcech. Především - za kolik koupím. V současné době mám nový zdroj, ze kterého je sice trochu horší, ale levnější zboží. Také z Československa. Platím za gram tak sto třicet. Když naředím a odpočítám náklady s cestami, mám na gramu sedmdesát až sto marek.

Kolik gramů prodáš měsíčně?

Tak jeden pytlík od dodavatele, těch čtyři sta gramů. To je množství asi jako sáček se sádrou.

Mluvil jsi o novém zdroji. Odkud?