O několik dní později jsem Vlastu navštívil doma - přinesl jsem mu (povrchní, mělký, egocentrický a nepublikovatelný) rozhovor k autorizaci. Bydlí v tiché lepší čtvrti v činžovním domě. Obývá s manželkou dvoupokojový byt, který má polopřebudovaný do neobyčejně členitého (a mnohem většího) prostoru. Na zdech visí jeho vlastní koláže. "Toto dílo nese název Dům, který se bránil láskou." Koláž byl romantický obrázek domu s mnoha okny, přes který je lyricky položena růže. Při pohledu zblízka se v každém okně objeví kus nějakého brutálně souložícího páru, vystřižený z poměrně tvrdého pornočasopisu.

Vlastův tchán, který je o rok starší než zeťák, cosi kutil v kuchyni. Přišel mladým navařit. Sedli jsme si do Kotoučkovi pracovny k počítači a začali autorizovat. Po půl hodině jsme byli na sedmém řádku rukopisu. Usoudili jsme, že se nám bude s jointem lépe pracovat. O hodinu později jsme se skutečně dostali už na druhou stránku (pět rukopisných stran). Navrhl jsem, že nechám Vlastu s mým notebookem o samotě a sejdeme se večer v klubu.

V půl jedenácté večer

bylo Vlastovi asi pětatřicet a zrovna jej při hledání opálů v australské poušti vysoušel vítr, který vypije i mladé blahovičníky. K našemu stolu přišla naše společná známá, která je trochu blázen a všichni to o ní vědí. Sdělila Kotoučkovi, kterého sotva povrchně zná, že si potřebuje za dva tisíce koupit tretry. Ten sáhl do kešeně a požadovanou sumu ji vyplatil. Dívka pak odešla. Nevím, jestli budoucí senátor zohlednil přítomnost tisku a možné zisky na hlasech, či zda šlo o spontánní akt. Každopádně bez hnutí brvou pokračoval: "Stromy nezachrání, ani když je zaléváš konví. Vítr je horký a suchý vítr je nemilostrdně vysuší..."

Když se v půl třetí ráno Kotouček zrovna vracel z emigrace, vyměkl jsem. "Tak to uděláme jako rozhovor o tvém životě. Teď to půjdu napsat." A potupně jsem uprchl.

Sešli jsme se za tím účelem v zahradní restauraci. Časné odpoledne. Požádal jsem Vlastu, aby mi stručně a krátce - než se dostaneme k legalizaci - pověděl o svém životě. Za necelé dvě hodiny, kdy jsme byli u osmnáctých narozenin, jsem trochu znervózněl. Čekal mě nepříjemný telefonický rozhovor. Ŕel jsem jej vyřídit.

Když jsem se vrátil, nalezl jsem v restauraci i Kotoučkovu o dvacet let mladší manželku s tříletým synem. Syn má nadváhu, je velmi důležitý, působí dojmem senátora a dle očitých svědků vypadá stejně jako jeho otec ve srovnatelném věku. Vlasta bez zaváhání pokračoval. "Bylo mi tedy osmnáct let - samý práh dospělosti..."

Bez ohledu na přítomnost manželky, pitval košatými větami svůj životní příběh a jak na potvoru vždycky vycházelo, že - samozřejmě bez jakéhokoliv záměru vypravěče - byl tím nejkladnějším hrdinou Vlastimil Kotouček. Když byl mezi sedmadvacátým a osmadvacátým rokem, začala padat tma. Poslal manželku, tichou a oddaně na něho hledící, i se synem domů. Pak jsme šli do klubu.

V klubu jsem se dozvěděl, že kandiduje do Senátu. Prvně jsem usoudil, že se Vlasta zbláznil. O několik dní později jsem však přišel znovu a zastihl jej u jednoho stolu. V charismatu kolem něj sedělo několik posluchačů.

"Principem tedy je...," pravil Kotouček svým hlubokým zvučným hlasem, "... či lépe: Naším heslem budiž nekoupíš - neprodáš. Malopěstitelé pěstující konopí pro vlastní potřebu by nahlásili pro to zřízenému státnímu úředníkovi množství, které pěstují, a odevzdali vzorek. Tím by splnili zákonnou povinnost. Pokud by policie někde našla pole konopí, jednoduše by se podívala do computeru a zjistila, že je pole registrované, a odjela by. Kdyby se ovšem někde podařilo zadržet prodejce marihuany, bylo by pak hračkou spektrografickou analýzou zjistit, zda se jedná o marihuanu vypěstěnou na registrovaném poli. Pokud ano, byl by přísně potrestán nejen prodejce, ale i pěstitel."

Posluchačům to trhalo kšandou, jak se impulzivně pokoušeli pro Kotoučka hlasovat.

"Represe je samozřejmě nedílnou součástí mé politiky. Prodejci drog také naše životy nešetří..." dodal jaksi mimochodem a zapáli si jointa. "Vlasto, já o tobě napíšu!!!"

Vlasta Kotouček...

S Vlastou se obvykle vídám v nejmenovaném soukromém klubu. Sedává zde v pozdním odpoledni a časném večeru, hraje stolní hru, kdy hráči z přidělených písmenek vytvářejí slova) a občas si vykouří jointa. Tak jednou týdně, když se zdrží do večera pozdnějšího, si dopřeje piva či whisky.

Ne všichni členové klubu vyhledávají jeho přítomnost - mnozí se při spatření raději usadí v jiné místnosti. Na druhou stranu je kolem něj ovšem jakési až hmatatelné charisma - téměř vždy kolem něho sedí a Kotoučkovi naslouchají tři nebo čtyři diváci. Jeho hlas proniká celou místností - Vlasta ovšem neřve, pouze moduluje. Od hromového burácení po tichý šepot, od bujarého veselí po emoční bouři. Vše je slyšet v každém rohu.

Kotouček je naprosto neměnný bez ohledu na množství vykouřeného či vypitého materiálu. Diskutuje. Užívá velkých slov. Nikdy neužívá slov sprostých či vulgárních. Libuje si v barokní košatosti jak sdělovaných myšlenek, tak vyjadřované věty - proto i banální dotaz po čase či datu může po kratší půlhodině rozšířit tazatelův obzor v oblasti opálů či existencialismu.

Vlasta původně (při studiu vojenské střední a vysoké školy) pracoval jako vekslák, později - co byl z vysoké školy v rámci čistek vylit - jako hasič. Oženil se, rozvedl. Neznámo jak, podařilo se mu v sedmasedmdesátém odjet na dovolenou do USA a zůstat tam půl roku. Když se vrátil, vyhodili ho za to od požárníků. Po krátké epizodě na OPBH se na dalších několik let vrátil k původní profesi a kupoval razítka o zaměstnání do občanského průkazu. Poté emigroval a jel do Austrálie. Prodával Britskou encyklopedii, kopal opály a zlato, jezdil s taxíkem. Po revoluci se vrátil domů a oženil. Začal podnikat ve starožitnostech a umění, zřejmě i nějaké peníze přivezl zvenku. A začal chodit do klubu, kde jsme se seznámili. Podle věku manželky, volbě pití a času, který může strávit v klubu soudím, že nemá finanční problémy.

Profesor Katkin novinářům vysvětlil, že výsledkem americké "nulové tolerance k drogám" je dva a půl milionu lidí v amerických kriminálech a stovky miliard zbytečně vyhozených dolarů. A že navzdory extenzivní represivní protidrogové politice USA patří tato země mezi státy s nejrozvinutějším drogovým problémem.

Profesor Ruter dodal, že ve vyspělých zemích západní Evropy nebudete souzeni, když u vás najdou malé množství ilegálních drog, přestože je to na papíře zločin. Někde jsou výslovně stanovené tolarované limity, jinde vás policie prostě "nevidí". A že v liberálním Holandsku ubylo v roce devadesát pět tři tisíce problémových uživatelů drog. A že je tam odhadem osm až devět tisíc uživatelů drog tvrdých (což je ve srovnání s represivními zeměmi výrazně málo). A že podle studie z Amsterodamu kouřilo poslední měsíc před výzkumem pouhých šest až sedm procent obyvatel hašiš či marihuanu - přestože jsou tam k dostání stejně snadno jako v Praze cigarety. A že pouhých dvacet sedm procent obyvatel ozkouší za celý svůj život hašiš - i když jej prodávají v trafikách.

V realitě - kterou úřady příliš nereflektrovaly - se zatím legelizační tence pokoušely vstoupit do Senítu. Jmenovitě pak osobou mého přítele. Jmenuje se

Když referující doreferoval,

byla tiskovka. Přišli tři novináři. Jenom na okraj - den poté, kdy se konala tiskovka D.E.A., tedy druhého tábora, jich přišlo řádově víc.

Proti nim zasedli dr. Bém - zástupce pořadatelů semináře - a příslušníci obou táborů. Za represní orgány JUDr. Vladimír Král z Ministerstva spravedlnosti a JUDr. Miroslav Borník - pražský policejní ředitel.

Za zahraniční účastníky Daniel Meier Katkin, děkan a profesor na katedře kriminologie a trestního práva Floridské státní university, člen vládní poradní skupiny právního systému pro mladistvé a prevence deliktů, autor dvou knih a více než třiceti článků k tématu kriminologie a trestního práva. A profesor dr. Frederik C. Ruter, který je od roku sedmdesát dva profesorem trestního práva na amsterodamské universitě, ředitelem Institutu trestního práva, dále je soudce u Amsterodamského soudu, člen Benelux Commission pro unifikaci právního systému Belgie, Lucemburska a Nizozemska, děkan Právního programu pro policisty Královské nizozemské vojenské policie a v letech 74/76 předseda nizozemské sekce Amnesty International.

Referující se vyměnili,

nastoupil někdo další, z jiného renomovaného vědeckého pracoviště, a zase říkal to samé.

Když začal stejnou tezi vykládat třetí referent z respektované americké instituce, pochopil jsem smysl celého semináře. Ne přinést policistům a úředníkům nějaké poznání - filosofie a fakta, která zde mohli slyšet, mohli stejně dobře najít v libovolné publikaci dr. Presla, slyšet na libovolné přednášce dr. Doudy nebo číst v libovolné analýze Meziresortní protidrogové komise (tedy v dobách, kdy komise fungovala a vedl ji dr. Bém). Smyslem pravděpodobně bylo ukázat našim represionistům, že svět nežije v roce devatenáct set padesát dva. A že ony pro ně podezřelé liberální názory nezastává pouze několik pro policistu těžko stravitelných osob, ale řada renomovaných učenců z celého světa. A že ti vědci - jak už je údělem evropské vědy - mají své názory podložené těžko otřesitelnými daty.

Florida State University,

Addiction Research Foundation Toronto, Lindesmith Centre... Seminář kromě dr. Béma ostatně spolupořádala katedra kriminologie trestního práva Floridské státní university. Všechno instituce a vědecké ústavy, které mají mezinárodní prestiž a jejichž odborníci obvykle nevykládají na veřejnosti nesmysly. Ne že by pracovník vědecké instituce nutně měl pravdu - ale v momentě, kdy je na jedné straně jeho tvrzení, a jako protiargument výroky hrdého majitele titulu JUDr. z populárního policejního učiliště v Údolí dutých hlav, nelze spor chápat jako zápolení dvou koncepcí, ale jako neumělé a účelové zpochybňování vědecké práce.

Cíle semináře:

1. Seznámit účastníky se zkušenostmi evropských zemí a USA v oblasti protidrogové politiky a legislativy, a to se zaměřením na oblast trestního práva.

2. Analyzovat a zhodnotit sociální, zdravotní a ekonomické důsledky jednotlivých variant právních úprav ve vztahu k drogové kriminalitě a zvláště pak k otázce obecné trestnosti držení drogy.

3. Zhodnotit jednotlivá variantní řešení právních úprav obecné trestnosti držení drogy s cílem vytvoření právního rámce pro efektivní řešení problémů spojených s ilegální výrobou, distribucí, držením i užíváním drog.

Do vnitráckého objektu jsem byl vpuštěn bez problémů. Stejně bez problémů mě pustili i do sálu, kde konference probíhala. Kdosi tam zrovna mluvil anglicky a čeští účastníci měli nasazená sluchátka, ve kterých běžel simultánní překlad. Byli zde lidé z ministerstva vnitra, policejního prezidia, Národní protidrogové centrály, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Úřadu vyšetřování, Interpolu, ministerstva spravedlnosti, ministerstva obrany, školství, zdravotnictví... Zmocnil jsem se seznamu účastníků a jednoho volného páru sluchátek. Chvíli jsem naslouchal - onen anglicky hovořící muž zrovna vysvětloval, že zakazovat držení drogy nemá nejmenšího smyslu a vede jen k umělému nárůstu kriminality. Slyšel, četl a psal jsem podobná slova už tolikrát, že mě to opravdu nezaujalo. začal jsem tedy listovat v seznamu zahraničních účastníků a institucí, kde pracují.

outěž

Sprobíhala neobyčejně poklidně. Dva porotci balili jointy, pečlivě psali na filtříky čísla, aby nedošlo k záměně, a posílali kolovat palice. Když přišla řada na Early Scunk (vzorek číslo jedenáct), který mi minulý večer učaroval, čekal jsem napjatě, jak bude vypadat soutěžní palice. Měla snad třicet centimetrů - vypadala spíš jako sušená divizna než jako běžná marihuana, pět centimetrů v průměru a když jsem ji zmáčkl v dlani, ucítil jsem vůni, co dala téhle kytce jméno - skunk. Tak jsem jako favorita označil Early Scunk a odpadl, neboť - čestná funkce sem nebo tam - jsem měl po jedenácti jointech dost.

Stát přitom fungoval, jako by se nic ve stylu výše popsaného nedělo, jaoo by drogy byly něčím, co zde není... V devadesátém šestém Ministerstvo vnitra uspořádalo seminář

Protidrogová politika a legislativa - drogová problematika v trestním právu...

V České republice dochází v posledních šesti letech k výraznému nárůstu problémů spojených se zneužíváním ilegálních drog, a to jak v oblasti zdravotně sociální, tak v oblasti trestně právní. Jako odpověď na narůstající problémy přijala vláda České republiky v roce 1993 základní koncepční materiál ("Koncepce a program protidrogové politiky vlády ČR"), který je založen na vyváženém přístupu mezi preventivními a represivními opatřeními. Jako jedna bz klíčových priorit Koncepce byla definována harmonizace právních úprav v oblasti drogové problematiky. Otevřela se široká odborná i veřejná diskuse , kde nejkontroverznějším tématem se stala otázka trestnosti držení drogy pro vlastní potřebu. Navzdory zájmu odborníků i politiků o tuto oblast nebyly vypracována komplexní analýza, ve které by byl uspokojivě zhodnocen dopad jednotlivých právních řešení v oblasti zdravotní, sociální, trestně právní i ekonomické. Hlavním cílem pracovního semináře je poskytnout celkový přehled o zahraničních zkušenostech v této oblasti a zhodnotit různé návrhy právních úprav aplikovatelných v České republice. Přednostně budou zvažovány sociální, zdravotní, trestněprávní a ekonomické implikace možných změn v právním řádu ČR.

O hodinu později

přijely první várky návštěvníků - bylo jich nejvýš deset, ale já okamžitě ztratil přehled, kdo je host, kdo porotce a kdo soutěžící. Vzájemně se oslovovali křestními jmény. V půl čtvrté začali pořadatelé lehce nervóznět. Stále totiž chyběl předseda poroty. Dovezli ho kolem čtvrté - a já se pak dozvěděl, že má těhotnou manželku a v předvánoční době (v ostrém kontrastu s image, kterou mají u blbísků konzumenti trávy) si pronajal pouliční stánek a prodává oblečení - aby přivydělal pro rodinu. Takže se zdržel, neboť se hýbal kšeft a on živí rodinu.

Producent zklidnil už přeplněnou místnost a soutěž oficiálně začala. Všichni přítomní byli úplně "normální", o nikom z nih by si moje babička nemyslela, že "berou drogy". Každý z porotců dostal tabulku, do které zapisoval hodnocení jednotlivých modelů.

První dvě kolonky byly nadepsané sinsimilia a ganja. Hodnotilo se jako v ruské škole - nejvyšší hodnocení pět bodů. Sinsimilia je kultivar bez semínek, ganja je přírodní konopí. Každý vzorek (palice kolovala mezi porotci) každý hodnotitel přiřadil do jedné z kategorií a body vyjádřil, nakolik je povedený. V další kolonce se hodnotilo aroma - za syrova i při kouření. Další se týkala chuti a účinku - tam však bylo hodnocení od jedné do desíti.

První tři vzorky jsem se pokoušel o zachování kritického odstupu a hodnotil v rámci přihlášených vzorků (nakonec jich bylo do soutěže připuštěno šestnáct). Když ke mě ale došel joint číslo čtyři, uvědomil jsem si, že - alespoň co se týče účinku a chuti - jsou ve srovnání s obvyklým pražským kuřivem všechny soutěžní modely hodnotitelé výhradně nejvyšším skóre.

V rohu místnosti

jsme postavili dva stoly - na nich bude probíhat soutěž. Cedulky, archy pro hodnocení vzorků, vzorky, materiál pro balení jointů. V místnosti běžel elektrický konvektor, který ji spolu s dechem asi deseti lidí únosně vyhřál. Pak bylo půl jedné a Producent se významně podíval na hodinky: "Za půl hodiny začíná fungovat kyvadlová doprava!" Načež odjel do Města před hospodu, kde jsme se sešli ráno, odkud se měli v hodinových intervalech přivážet návštěvníci a soutěžící.

V místnosti se rozhostila nuda. Ti, kteří nebyli nominováni do poroty, balili jointy a hovořili o trávě. My, kteří jsme se nemohli zkouřit předčasně, jsme na střídačku četli Lidové noviny a přetřásali možnost zásahu protidrogového komanda. Kdosi začal vyprávět nějakou historku o dopravácích. V momentě, kdy vyřkl slovo POLICIE, ozvalo se rázné zaklepání na dveře. V místnosti zavládlo hromové ticho. Pak se otevřely dveře a dovnitř se vsunul drobný mánička. "Nechtělo se mi čekat na auto, tak jsem šel pěšky z (dejme tomu) Horní Dolní." smál se na vysvětlenou. Byl to první soutěžící. Horní Dolní je dvanáct kilometrů daleko - udělal si v patnáctistupňovém mrazu procházku. "Dal jsem si cestou jointa a přemýšlel o Elektrárně." Nechal jsem si vysvětlit, co tím myslí, a zjistil, že na dohled od vesnice, kde se koná pohár v pěstění Vlasů Šivových, stojí vlajková loď konzumu a ničení. Elektrárna, vyrábějící ekologicky naprosto nepřijatelným způsobem zbytečně spotřebovávanou elektrickou energii. A na jejím úpatí klíčí nová kultura, která přímotopy a mobilní telefony užívá jen je-li to nezbytné a svoje sebepoztvrzení nachází ne v konzumu oné přírodě ukradené elektřiny, ale v pěstování něčeho, s čím je člověku dobře i při svíčkách.