Velmi častá je vysmátá, chechtavá nálada. Zhulený člověk má pocit, že se kolem něho dějí neobvykle zábavné a směšné věci. V krajní situaci se směje i tak komickým sdělením, jako informacím o čase. Tahle situace nastává nejčastěji při kouření ve veselé společnosti. Sám vyhulený se někdy - ať už právem, či neprávem - považuje za neobyčejně vtipného a zábavného. Kuriózní je, že obvykle je vtipný a zábavný i objektivně.

Nemám naprosto nic proti veselým večírkům, vtipným společníkům a dobré náladě mezi účastníky mejdanu. Považuji však tento způsob konzumace trávy za poněkud pokleslý. Kdybych měl srovnávat s oblastí sexuálního života, tak odpovídá následující situaci: Skupina spolupracovníků si vyjede na víkend na chalupu jednoho z nich. Večer se popíjí, koluje několik jointů, kvůli průduškám spolupracovnice Mařenky se pořádně zatopí a nakonec se celá společnost svlékne a začne grupík. V žádném případě nechci mluvit o morálce nebo podobných pojmech. Každý, kdo byl někdy zamilovaný a zároveň někdy v životě gruppensex zkoušel, ví jedno: I když opomineme nějaké citové záležitosti, intenzita sexuálního prožitku s milovanou osobou je mnohem, mnohem vyšší. Gruppensex sice nezanechává nutkavé pocity viny, ale velmi často po něm zůstane lítost. Nad ztraceným časem.

Mám ji jako z praku

Intoxikaci marihuanou prožívá každý jinak. A pokaždé jinak. Nelze naprosto nic předem předvídat se stoprocentní spolehlivostí. Je pouze možné něco očekávat - nikdy ale ne skálopevně.
Obecně lze říct, že po marihuaně či hašiši bývá člověk jen zcela výjimečně agresívní, dotěrný, či prostě - na obtíž svému okolí. Pochopitelně pohled na totálně vykouřeného jedince, který se usmívá do zdi, není nic moc povznášejícího. Je ale pouze věcí onoho diváka, že se na svého vykouřeného bližního dívá a vůbec je v jeho blízkosti. Má svobodu volby. Agresívní vnucování či napadání okolí - jaké je běžné a vlastně tolerované po alkoholu - jsem u marihuany nikdy nezažil.

Podobně je to s trávou.

Můžeme s ní umocnit prožívání a sebepoznání - ale jen v tom případě, že už nějaké máme. Jako ten obraz. Díky trávě můžeme radost či sebepoznání umístit na to správné místo na zdi - jako kladivem můžeme zatlouct hřebík na to správné místo, kde by měl náš obrázek viset.

Je to nepřímá a zdlouhavá cesta. Infantilní vychechtané zkouření je ovšem příliš povrchní a primitivní na to, aby dokázalo cokoliv přinést.

Kouřit trávu bychom tedy měli jen v situaci, kdy na to vnitřně máme. Nikdy v momentě, když se potřebujeme oblbnout nebo na něco zapomenout. V tom případě je mnohem lepší pustit televizi či usnout. Kýženého zapomenutí dosáhneme také, tráva, kterou můžeme jindy skutečně využít a vychutnat, nepřijde nazmar, a navíc se probudíme bez metabolitů v těle.

Proto je dobré nekouřit v situacích, kdy potřebujeme doping nebo se cítíme mizerně. Tráva není lék, ale nástroj sebepoznání. Je velice příjemné si k vlastní pociťované radosti přidat další rozměr pomocí trávy. A je nesmysl pokoušet se vlastní frustraci, úzkost nebo rozladu trávou spravit. Ono to totiž někdy může fungovat - ale je to stejné, jako bychom se pokoušeli rozladu spravit kladívkem. A to tak, že se budeme intenzívně mlátit do hlavy. Pravda je, že po silnějším úderu na ni chvíli nebudeme myslet. Avšak mnohem adekvátnější nástroji - kladívku - je následující postup. Najít obraz, jenž se nám líbí, oslovuje nás a my s ním můžeme mluvit. Obraz, který chceme mít doma. Pak zajít do železářství, koupit skobu, doma vzít kladivo, zatlouct ji do zdi a obrázek pověsit.

Zároveň je tráva ta droga,

jež umožní najít smíření se sebou samým, pochopení vlastního hodnotového žebříčku a některých důležitých fenoménů života. Především lásky. Fenoménů, které se vymykají verbálnímu popisu a kvantifikaci. Fenoménů, jež většina lidí nechápe. Ale bez nichž je život jenom svou vlastní parodií.

K tomu, abychom trávu mohli kouřit a nestali se trosečníky nebo rezignovanými personami, potřebujeme především obrovskou spoustu síly. Vnitřní síly, touhy po překonávání sebe samého a po sebezdokonalování. Bez této síly (kterou v nás však může při vhodném zacházení tráva povzbudit a potencovat) jsou každé experimenty s drogou životu nebezpečné. Stejně nebezpečné v takové situaci jsou i všechny experimenty se životem - slabého člověka může zlomit stejně tak dobře i láska, nenávist nebo situace, která od něj vyžaduje rozhodování a zodpovědnost.

MOJE TRÁVA

Čtenáři, který hledá objektivní údaje, doporučuji, aby následující kapitolu přeskočil. Rovněž tak odmítám o následujících řádcích diskutovat. Netvrdím, že vše, co zde bude napsáno, je pravda. Jsou to pouze moje názory na trávu.

Kdy a kde
Trávu považuji za drogu, která může velice významně rozšířit životní obzory a zintenzívnit, zkvalitnit většinu složek bytí. Zároveň je to droga, jež může člověka vést k pasivitě a do stoky. Ne snad stoky sociální, ale rozhodně do stoky existenciální. Do stoky, kdy začneme na cokoliv kašlat, cokoliv nás přestane zajímat. V žádném případě tím nemyslím situaci, kdy by člověk měl natolik vypěstovaný návyk, že se jeho duševní obzor scvrkne na obstarávání drogy. Jde o stav, kdy se nám nepřestane (díky osobním dispozicím) permanentní zhulenost líbit a veškeré jiné zážitky s kladným nábojem považujeme za méněcenné nebo příliš pracně získávané. Jde o stav, kdy nepoužíváme THC, ale THC zneužívá nás.

Dobrou chuť!

Tradičním způsobem konzumace marihuany je nejen kouření, ale i přijímání drogy v potravě. Za zmínku stojí samozřejmě marokánky. Jde o ono cukroví, jež se běžně prodává v obchodech se sladkostmi. Dnes je naše čokoládovny vyrábějí podle pozměněného receptu. V původních, arabských marokánkách byl totiž kromě medu, oříšků, datlí, cukru, kakaa a vanilky ještě hašiš. Jejich domácí výroba je nenáročná a každý má možnost vyzkoušet, jestli má cukrářský talent.

Tráva se dá rovněž používat při přípravě masa, jako koření. Její specifická chuť výrazně obohatí jídelníček a při přípravě bílého masa sami zjistíme, jak rozšiřuje chuťovou nabídku pokrmů z kuřete nebo králíka. Velice chutný je i grassburger - sekaná s trávou, vhodná například na party, kde se sejde více přátel. Účinky drogy se projeví pomaleji než při kouření, ale mají delší trvání.

Z trávy jde připravovat i čaj, případně se vaří v mléku. Nemám s podobnými experimenty dobré zkušenosti, ale - vynalézavosti se meze nekladou a každý je svého receptu strůjcem.

Kolující dýmka

je nezapomenutelný zážitek. Bohužel, vzhledem k celkové pokleslé úrovni konzumace trávy u nás nejsou dýmky tak rozšířeny jako jointy, ale věřím, že čas vše změní.

Speciální dýmkou je dýmka vodní - nargilé. Chlazení je tam svěřeno chladicímu médiu, přes něž dým probublává. Jedná se o vodu, ale i mléko, pivo nebo jinou kapalinu. Kouření trávy se s vodní dýmkou stává skutečným obřadem, avšak vyžaduje podrobnou přípravu, a hlavně chuť investovat úsilí do něčeho, co s drogou souvisí jen nepřímo.

Chladivo z vodní dýmky lze pak samozřejmě ještě zkonzumovat - obzvláště mléko v sobě kumuluje účinné látky. Vodní dýmky bývají čas od času k dostání v prodejnách orientálních potřeb, a dají se koupit ve většině arabských států. Běžné hašišové dýmky - když nemáme štěstí a neseženeme tuzemskou - se vozí převážně z Holandska, ale dobře poslouží i běžná dýmka na tabák zakoupená v trafice.

Dýmky

jsou nástroj, který zpracovávají designéři po dlouhá staletí. A dosahují dokonalosti. Existuje jen málo drobných předmětů, jež by dosahovaly tak dokonalé vyváženosti tvarů jako ony. A to platí i pro dýmky hašišové.

V České republice a na Slovensku se již můžeme setkat s prvními nesmělými pokusy o jejich výrobu, přesto dosud převažují dýmky z dovozu. A kdo viděl v životě byť jen dvě, pochopí, že jakýkoliv pokus o jejich zevšeobecňující popis je marný. Každá je jiná, každá je jinak krásná. Jenom k jejich funkci: U hašiše umožňují konzumaci bez jakýchkoliv příměsí, ať už se jedná o tabák, nebo o celulózu v marihuaně. Dýmky mívají sítko, na kterém se hašiš udrží a nepropadne do troubele, a kouří se po nažhavení zapalovačem. Marihuanové dýmky fungují podobně.

Hašiš

kouříme obdobně - mícháme jej do malých nebo velkých cigaret. Základním substrátem je tady ovšem tabák. Jointy z marihuany, obohacené hašišem, jsou skutečně jenom pro ty nejnáročnější a nejotrlejší. Je samozřejmé, že hašiš před nadrobením a ubalením cigarety nahřejeme, opálíme zapalovačem.

Extrémy - tedy kouření marihuany nacpané například do vyklepaných cigaret - záměrně vynechávám, protože je považuji za podobný úpadek jako pití zteplalého piva z láhve.

Když nemáme nástroj k dispozici, velmi dobře poslouží cigaretová špička - další esteticky nabitý předmět spojený s konzumací marihuany.

Pokud chceme rituál kouření vychutnat naplno, použijeme buď velké papírky, nebo slepíme ze tří obyčejných cigaretových papírků obal na maxijointa. Postupujeme tak, že dva papírky - pomocí proužku lepidla, který na nich je - slepíme vedle sebe a k nim napříč přilepíme papírek třetí. Plochu pak použijeme jako běžný papírek, ovšem maximálních rozměrů. V tomto případě je nezbytné použít filtr a doporučuji nekouřit čistou marihuanu, ale míchat ji s tabákem. Na papírku vytvoříme vrstvu cigaretového tabáku a teprve na něm vrstvu marihuany. Po ubalení cigarety je pak marihuana v jakémsi tunelu z tabáku, jenž ji jednak šetří, za druhé výrazně zlepšuje chlazení a zvyšuje požitek kuřáka.

Zdůrazňoval jsem již roli chlazení.

Jak cigareta z dutinky, tak ubalená z papírku se chladí poměrně těžko. Proto je možné kouřit "přes ruku" - ze spojených dlaní vytvoříme dutinu, jako bychom chtěli ve vaně dělat žabičky. Cigaretu držíme mezi prostředníkem a ukazovákem a vdechujeme chladný, ředěný kouř otvorem mezi palcem a ukazovákem. Podobně můžeme chladit pomocí nástroje - ať už je to plechovka od coly, nebo papírová trubka od toaletního papíru. Do té prorazíme otvor takového průměru, aby v něm cigareta dobře držela. Jednou rukou pak ucpeme konec trubice, natáhneme a ke konci vdechu otvor ucpaný rukou uvolníme. "Dodechneme" tedy skoro čistý vzduch. Postup s plechovkou od coly je analogický.

Dutinku

vyjmeme z krabičky a pinzetou vyjmeme smotek buničiny, který v ní plní roli filtru. Nahradíme jej stočeným kouskem tvrdého papíru. Optimální je pohlednice nebo obal od cigaretového papírku. Vyhovují i svou pevností. Dobře poslouží i navštívenka - dodnes s něhou vzpomínám na trapný konec vizitky, kterou mi věnoval nejmenovaný pracovník protidrogového oddělení Interpolu.

Do takto utěsněné dutinky pak pěchujeme trávu, dokud nevytvoříme pěknou, pevnou cigaretu. Její konec (ten, jejž budeme zapalovat) pojistíme proti vypadávání částeček tak, že jej zakroutíme.

Joint

může být míchaný i čistý. Vzhledem k tomu, jak je cigareta malá, doporučuji balit z ničím neředěné marihuany.

Další možnost je příprava dutinek. Jsou za levný peníz k dostání v každé trafice a na rozdíl od papírků se nerozlepují. Navíc mají tu vyýhodu, že jejich příprava vyžaduje minimální manuální šikovnost a že jich můžeme neomezené množství připravit do zásoby (tady opět připomínám široký sortiment cigártašek na našem trhu. Malý estetický zážitek při manipulaci se stříbrnou, krásně rytou cigártaškou zkvalitní i sebelepší model.)

Joint

se sice obecně říká marihuanové cigaretě, ale rozumějme jím nyní normální ubalené cigáro. Z trávy. Postupujeme stejně, jako když balíme cigaretu z tabáku Drum nebo Samson. Proces je samozřejmě obtížnější - marihuana není vlhká a nemá dlouhá vlákna jako kvalitní tabák - avšak jde to. Kvalitu výrazně zvýší, když na konec cigarety vyrobíme improvizovaný "filtr" - stočený kousek tvrdého papíru. Ochladí kouř (účinek drogy se při chladném kouři zvyšuje) a zabraňuje nežádoucímu vnikání smítek marihuany do úst. Joint obvykle koluje - a bývá zvykem, že si každý kuřák dá dva pávy. To je ale samozřejmě drobný detail, jenž se mění kraj od kraje a skupinu od skupiny.

Kouření

je nejobvyklejší a nejoblíbenější způsob konzumace trávy. Pro nezasvěcené uvedu podrobně základní způsoby. Nejdříve se musíme rozhodnout, zda se držet německého hesla Kuř čistý hašiš! Chraň se jedovatého nikotinu!, nebo zda míchat. Obojí má své klady i zápory.

Podobně důležité kritérium je - z čeho kouřit. Zda zvolit běžnou cigaretu nebo joint, anebo labužnicky využít speciálních dýmek. Jointy jsou samozřejmě častější, ale romantiku a rituál kolující dýmky může těžko něco nahradit.

Podobně jako skladování trávy před konzumací je důležitý i vnitřní stav konzumenta. Problému se věnuji podrobněji jinde, takže jenom pár slovy: Základní zásadou je nemíchat trávu s alkoholem. Jako abstinent sice podrobně neznám krásné prožitky ze sklenice dobrého koňaku, nesporně však existují. Znám ale krásné prožitky po čisté marihuaně. Kombinací s alkoholem se zcela spolehlivě připravíte o ty nejkrásnější, nejčistší zážitky z dobrého pití i kouření. Zato otupělost, zblblost a případně nevolnost budou slavit úspěchy.

Trávu je dobré konzumovat v klidu, v duševní pohodě, beze spěchu a ve společnosti lidí, ke kterým máte blízko. Spěch je ďábel, praví orientálec. U trávy to platí dvojnásob.

Krabičky na hašiš

se dají koupit v každém starožitnictví. Většinou jsou prodávány jako krabičky na sacharin nebo na prášky proti bolení hlavy, ale to není vina propagandy. Starožitníci jejich skutečný účel většinou prostě neznají. Krabičky na marihuanu se dají zase koupit - velmi levně - v obchodech s orientálním zbožím. Ani tam samozřejmě nevědí, na co jsou vlastně určené. Když však utratíte sto korun za krásný předmět, jejž skutečně vyráběl nějaký domorodec v Paňdžábu před chatrčí, investujete jenom do sebe. Podobně utracených peněz nebudete nikdy litovat - i když igeliťák je zadarmiko.

Konzumace trávy je rituál

- a tomu odpovídá i historicky osvědčený způsob transportu. Nejdále v tomto ohledu došli Indové, co se týče hašiše, vedou zas Arabové. Na trávu existuje nepřeberné množství krabiček. Většinou jsou mahagonové nebo teakové, pobité a vykládané mědí nebo mosazí, a už manipulace s nimi je estetickým zážitkem. Podobně na hašiš se historicky osvědčily stříbrné malé krabičky, které dokonale těsní, chrání drogu před nepříznivými vlivy a svým designem uspokojí i náročné. Bohužel, u nás se prakticky nepoužívají. Český konzument, přivyklý otlučeným půllitrům ve čtyřce, se podobnými detaily nezdržuje. Přitom dodržení rituálu je právě onou základní podmínkou, aby se tráva nestala oblbovákem bezúčelně cpaným do hlavy.

V dnešní, zdegenerované společnosti upadají rituály a chápání důležitosti obřadu. Pijeme Black & White z láhve a bez ledu, do piva si házíme panáky zelené, a vychloubáme se, kolik magických ok jsme udělali, a nechodíme koupit mikulovského vavřince, protože je výborný, ale ňákou flašku vína, abysme se ožrali. Podobně je to s trávou.

Čím dál častěji se setkávám s individui, která za drahý peníz nakoupí od dealera trochu marihuany a hrdě ji přechovávají v krabičce od sirek nebo v igelitovém sáčku od menstruačních vložek. Člověk, jenž si dá tu práci a sežene si vikslajvantovou krabičku od filmu, se už může směle prohlásit za estéta.

Hezké chvíle

Máme sklizeno, zpracováno, ve spíži se na nás usmívají láhve plné trávy a nastává ten správný moment, kdy se zúročí celoroční práce, starosti i těšení. Můžeme začít konzumovat. Než však přejdu k popisu nejrůznějších metod, musíme si říct něco o estetice konzumace a estetice marihuany vůbec.

Přechováváme ji v lahvích. Ovšem málokdy si při přípravě jointa odsypáváme z dvoulitrové flašky se zabroušeným hrdlem. podobně na večírek s sebou obvykle netaháme láhev od okurek plnou drog. Používáme malou krabičku - a od té celá kultura konzumace začíná.

Proto jenom velmi stručně: Hašiš samozřejmě lze produkovat i z domácího konopí. Jednu účinnou metodu - totiž seškrabávání z těla - jsme již popsali. Druhou možností je sbírání pylu a spadu, jenž padá ze sušících se rostlin. Doporučuje se zavěšenou rostlinou v průběhu sušení občas zatřást. Spad se pak smíchá s hmotou, kterou jsme si seškrábali z dlaní po drcení.

Další užívaná metoda je vytloukání kytek o koberec. Čistý koberec (perský, nikoliv Jekor) položíme na podlahu a rostlinou (neusušenou) o něj tlučeme. Chlupy koberce zachycují olej, který po zaschnutí vydrolíme, vymneme a uhněteme do podoby kostiček. Můžeme použít i obvyklé ředicí přípravky - například hennu.

Při malovýrobě pro vlastní potřebu je ale produkce hašiše spíš libůstka nebo frajeřina než smysluplné konání.

hašiš

Zdánlivě jsem v tomto stručném přehledu zapomněl na výrobu hašiše - látky koncentrované, jíž stačí pár zrnek. Jde o záměr. Přestože je možné hašiš v dnešním Česku koupit snadněji než marihuanu, jedná se v devadesáti devíti procentech případů o dovezené zboží, nikoliv o tuzemský výrobek. Zboží určené pro konzumenty, "který se prostě chtěj´ sject". Taková prodávaná droga nemá s pěstováním marihuany nebo s filozofií drogového smíření nic společného. V tuzemsku se hašiš vyrábí výjimečně, jde spíše o ojedinělé experimenty a výhody hašiše oproti marihuaně jsou zanedbatelné (především menší objem, nepřítomnost celulózy a silnější, někdy nepatrně odlišný účinek).

Získaný éter musíme odpařit, abychom dostali kýžený koncentrovaný olej. Optimální je vakuová odstředivka - tam dokonce ani rozpouštědlo nepřichází nazmar. K podobnému zařízení ale nemá každý přístup, takže se ve většině případů spokojíme s prostým odpařením na okně dobře větrané místnosti. Odpařujeme nejlépe ve válci se širokým hrdlem nebo v Petriho miskách. Ty můžeme dolévat tak dlouho roztokem éteru, až jsou oleje plné, a pak jej seškrábeme do lahvičky.

Olejíček uskladňujeme v lahvičkách, které jdou dobře a těsně uzavírat. Doporučuji opět užití tmavého skla - na koncentrovaný olej světlo opravdu nepůsobí dobře.

Po měsíci můžeme považovat rozpouštění za skončené. V dobře větrané místnosti láhve otevřeme, éter s rozpuštěnou drahocenností slijeme, z odpadu vymačkáme zbytky rozpouštědla a vyluhované větve konečně vyhodíme. I tady je důležité myslet na to, že jsou napuštěny éterem! Házet je do kamen se rovná sebevraždě, odklidit do popelnice znamená ohrozit spoustu lidí. Optimální je takový odpad zakopat na odlehlém místě.

Druhým ošemetným momentem

této pasáže je práce s éterem samotným. Už při jeho nákupu si musíme uvědomit, že pracujeme s vysoce rizikovou, jedovatou, omamnou a snadno hořlavou látkou. Při práci je třeba maximální opatrnosti a dodržování všech základních zásad bezpečnosti práce.

Máme tedy odpad naložený v lahvích s éterem. Nespěcháme - musíme počkat, až se v éteru dokonale rozpustí všechny účinné látky, které v odpadu zbyly. Trvá to asi měsíc. Celou tu dobu musí být láhve pečlivě uzavřeny a umístěny tak, aby jejich nebezpečný obsah nemohl nikoho ohrozit. Vždy po několika dnech je protřepeme, abychom zabránili usazování rozpuštěných olejů na dně.