Odpověď

je jednoduchá. Obchod s drogami přináší obrovské zisky a je možné zaplatit každé riziko. Toto riziko si platí sám konzument, v ceně zboží. Drogy mají zajištěn stálý odběr, poptávka je minimálně fixní díky závislým toxikomanům. Pro obchodníky a výrobce je proto maximálně žádoucí drogovou poptávku neustále rozšiřovat, zvyšovat počet závislých osob a chronických konzumentů drogy, zvyšovat počet lidí konzumující tvrdé (a dražší) drogy a přicházet na trh stále s něčím novým, nezaběhaným a zvědavost vzbuzujícím.

Je

zcela nesmyslné stavět mimo zákon to, co neubližuje nikomu jinému než provozovateli. Je nesmysl hrát si na tatínka, který občanovi zakazuje brát drogy pomocí zákona. Konzumace drog a jejich výroba pro vlastní spotřebu - jsou-li postaveny mimo zákon - jsou klasickým "zločinem bez oběti". Zákony, které tuto činnost kriminalizují, jsou špatné.

Něco jiného je, když si člověk doma pořídí plantáž máku nebo malou chemickou továrničku na rafinaci heroinu. Tam jde o to, že se kdosi pokouší na drogách, obchodu s nimi, a především na jejich konzumentech, vydělat. Otázka je, proč je právě tato oblast "podnikání" pro zločin tak zajímavá.

Zdrcující

většinu kriminality spojené se sháněním prostředků na drogy nezpůsobují drogy nebo zlí dealeři, nýbrž prohibice sama. A bohužel je odpovědná i za totální zbídačení a katastrofické sociální podmínky, které mezi toxikomany panují.
Třetí sortou kriminality spojené s drogami je kriminalita kolem výroby, užívání, přechovávání a distribuce drog. Tuto skupinu je nutné rozdělit na dvě oblasti.

První z nich je výroba pro vlastní potřebu či pro potřeby malé skupiny, přechovávání drog určených pro vlastní spotřebu, nákup drog, dovážení malého množství určeného pro vlastní spotřebu a pěstování rostlin, ze kterých se drogy získávají. Tato kriminalita je nesmyslná, umělá a jedná se prakticky výhradně o kriminalitu politickou. Společnost záměrně konstruuje takové zákony, které prostě nebudou dodržovány. Téměř každého jedince tak staví do pozice osoby, která - bude-li represívní moc chtít - může jít do vězení.

Tvrdé drogy

jsou tak drahé a závislý člověk má tak obrovskou spotřebu, že je prakticky vyloučeno vydělat si na ně legálním způsobem. V Německu nejsou výjimkou narkomani, kteří potřebují na drogy měsíčně deset tisíc marek. To je částka, kterou nejde vzhledem k jejich návyku získat jinak než zločinem či zločinem bez oběti - prostitucí.

Prostou a nekomplikovanou úvahou ale dojdeme k závěru, že cena drog není tak nestvůrně vysoká díky množství práce v droze obsaženému, ale díky riziku, které se v ní zhodnocuje. Skutečná cena drogy - v případě, že by se v ní nezobrazovalo ono riziko - by tvořila i po tvrdém zdanění nejvýše třicetinu ceny dnešní.

Další typ

drogové kriminality je ilegální získávání prostředků na nákup drog. Nesmírně palčivý problém, který mění ulice měst v džungli a normálního občana na lovnou zvěř. Naše ulice se pomalu stávají válčištěm. Odpovědné však nejsou drogy, ale represe.

Stačí se zamyslet nad příčinami obrovské kriminality spojené se získáváním peněz na drogy. Nezpůsobuje je ani skutečnost, že závislý člověk má velmi omezené možnosti legálním způsobem vydělávat peníze, ani nějaké metafyzické působení drog. Způsobuje je výhradně nestvůrně vysoká cena drog na ilegálním trhu.

zločiny

Podobně - zločiny spáchané pod vlivem drogy jsou velice řídké a tvoří v drogové kriminalitě zcela zanedbatelné procento. Rozhodně jich je - jak relativně, tak absolutně - mnohem míň než zločinů spáchaných pod vlivem alkoholu. Alkohol je ale psychotropní látka, kterou stát nezakazuje, a dokonce má mnohdy monopol na její výrobu, či alespoň určité intervenční pravomoci do její výroby. Zároveň prakticky v každé zemi stát na alkoholu nekompromisně rýžuje prachy.

Tento typ zločinnosti rozhodně nikoho neopravňuje k tomu, aby drogy zakazoval. Mnohem více zločinů se totiž spáchá díky automobilům či šperkům.

Kriminalita

Drogovou kriminalitu můžeme v zásadě rozdělit na tři oblasti. Nejdříve tu základní, způsobenou samou existencí drogy a užíváním. Kriminalitu, které se pachatel dopouští díky tomu, že je nafetovaný. Díky tomu, že jej droga dostane do jiného psychického stavu. Zdroguje se a pak zabíjí (případně znásilňuje, loupí, tropí výtržnosti). To je kriminalita, na které se podílejí výhradně drogy samotné a způsob jejich konzumace.
Dlužno přiznat, že takové kriminální delikty skutečně existují. Zároveň není těžké najít případy sebevražd pocházejících z drog. Co se týče sebevražd - zcela výjimečně se někdo zabije jen z toho důvodu, že by byl závislý na droze. Většina drogových sebevražd je způsobena nesnesitelnou sociální a psychickou situací narkomana, ne vědomím, že má návyk či bere drogy.

Záminky represe

Velice jednoduchý protiargument, který užívá každý prohibicionista, jsou společenské důsledky drog. Především - kriminalita, zdravotní poškozování, stínová ekonomika, růst společenských nákladů na likvidaci důsledků konzumace drog, narušování struktury společnosti.

Pokusím se ukázat, že tyto nesporně existující a stále závažnější jevy nejsou následkem existence drog nebo neschopnosti státních aparátů. Jsou výsledkem právě represe, která je jimi samými paradoxně omlouvána a zdůvodňována.

Je to

především jakási těžko pochopitelná tvrdost či omezenost v některých oblastech, které jsou emočně nabité. Trest smrti, sexual harrassement, a především drogy. Snad to má souvislost s protestantským náboženstvím, snad s prudérií v některých oblastech. Každopádně se zde drogy nepochopitelně staly oblastí, kde si (a především voličům) politici dokazují svoji mravnost a čistotu.
Válka proti drogám, "war on drugs", je ve dvacátém století kuriózně výmyslem země s hlubokou demokratickou tradicí.

Podobný postoj

zaujímají evropské státy k drogám. Všeho s mírou, občane! Chápeme (my, úředníci tebou volení), že se chceš občas rozšoupnout. Ale ne s drogami! Ty jsme neuznali za dostatečně ovladatelné, a proto ti je zakážeme.

Jde o jasné levičáctví, porušení individuální svobody a svobody volby.

Ve Spojených státech amerických je problém represe nepoměrně složitější. Tato země netvrdí svým občanům, že jsou na to, aby nosili zbraň, příliš hloupí. Dokonce se snaží všechny civilizační vymoženosti - od masového rozšíření automobilu po svobodu menšin - dovést do důsledků. Přesto však má tendenci k některým zkratkovitým řešením.

Postupně

se stávalo soukromou věcí, kde člověk bydlí, jakého boha vyznává, jakou řečí mluví, jakého je rasového či národního původu. Naprostého uznání svobody individua se však ještě nedosáhlo v žádné evropské zemi, a to ani v oblastech, kde jsou některé neevropské země mnohem dál. To platí například o zbraních a osobní bezpečnosti. V Evropě, na rozdíl od Spojených států amerických, se stát - instituce, ve dvacátém století únosný zástupce panovníka - zaručuje i za osobní bezpečnost občana. Tu samozřejmě není schopen zajistit, alespoň ne stoprocentně. Přesto na ozbrojování občana pohlíží nelibě, všemožně je omezuje a komplikuje. Není schopen uznat, že občan s revolverem je svéprávný - pokud něco provede, bude se odpovídat. Stát to ani uznat nemůže - u občana s revolverem totiž hrozí, že když se mu nebude už hodně líbit přístup státu, tak si to s ním půjde prostřednictvím toho revolveru vyřídit.

Stát si

v případě drog bohužel myslí, že člověk není existenciální entita, ale nesvéprávný blbeček. Tvor, kterého musí ve své institucionální moudrosti vodit za ručičku, zametat mu z cesty překážky a rizika a starat se o něj.

Většina států, jež jsou nuceny k drogám nějaký postoj zaujmout, volí cestu prohibice a represe. Drogy zakazuje, staví je mimo zákon a lidi, kteří s nimi přicházejí do styku, zavírá do vězení.

Proč? Podobný postoj musí mít nějaké - alespoň implicitní - filozofické kořeny. V Evropě je vysvětlitelný velmi snadno. Celá evropská tradice a kultura jsou postaveny na paternalismu. Občan zde historicky není nic jiného než poddaný, nevolníček závislý na moudrosti svého pána. Teprve technická civilizace přinesla částečné osvobozování každého člověka z tohoto potupného paternalistického chomoutu.

Život

každého člověka je především jeho vlastní záležitostí. Je v podstatě jedno, jestli se někdo rozhodne strávit život v suterénním nevytopeném prostoru na meditačním koberečku, ošetřováním nemocných, nebo obchodováním s prezervativy. Pokud se k tomu ovšem rozhodne svobodně. Jeho volba respektuje osobní hodnotový žebříček a nikdo mu do ničeho nemá co mluvit. Pokud samozřejmě neomezuje svobodu jiných.

Když tuto - prakticky nenapadnutelnou - úvahu dovedeme do důsledků, zjistíme, že je v podstatě osobní záležitostí, zda drogy bereme, nebo nebereme. Zda jsme klasické ufetované ruiny, občasní konzumenti, kteří si jednou za měsíc dají na večírku hašišovou cigaretu, nebo "drug free person". Pokud tím, jak ke drogám přistupujeme, nikomu neškodíme, je všechno ostatní naší osobní věcí.

Mnohem horší je,

že postoj k drogám musí zaujímat i společnost. Drogy totiž nejen že objektivně existují, ale také se od nich dnes odvíjí spousta společensky relevantních jevů. Od toho, že činí část populace práce neschopnou přes kriminalitu a nepopiratelné poškozování zdraví lidí.

Postoj společnosti - věc zcela základní, ovlivňující celou drogovou problematiku a životy miliónů lidí. Onen postoj je však v dnešní společnosti obvykle zcela nepřípustný a scestný. Je jím represe. Represe, prohibice, která má hluboké filozofické kořeny a jež ukazuje, jak na tom - přes všechny demokratické žvásty - opravdu jsme.

BIČ PROHIBICE

V této kapitole se čtenář dozví o lidech, kteří by chtěli poroučet větru, dešti a drogám. A zárveň si bude moci spolu s autorem promyslet, v čem nemají pravdu.
Tatínek to ví
Drogy prostě existují. Nic s tím nenaděláme, i když se budeme snažit sebevíc. Evoluce nebo Stvořitel prostě na této zemi stvořila (stvořil) látky, které lidem chutnají a ovlivňují jejich psychiku. Otázkou je, jaký postoj k drogám zaujmeme. Mohou nás prostě nezajímat - jde o problém někoho jiného, nás nepálí. Můžeme proti nim být zaujatí, můžeme je občas brát anebo si můžeme vypěstovat návyk. Je to naše věc - důležité je, abychom věděli, co děláme. Pokud máme dostatek informací, dá se mluvit o svobodném rozhodnutí.

hromadné užívání

Její hromadné užívání přichází až s koncem šedesátých let. Po sovětské okupaci ale celkové společenské uvolnění zahnalo trávu mezi underground a malou skupinu jejích přátel. Jako skoro cokoliv byla marihuana v Československu zneužita k politickému procesu - s Ivanem Martinem Jirousem - a skutečně masově se rozšířila až někdy kolem roku osmdesátého pátého. Úzce to souviselo s krizí bolševického systému a prohlubující se impotencí všech jeho složek včetně represních.

Po Listopadu nastalo krátké období, kdy tráva patřila k nově nabyté svobodě stejně jako heslo Havel na Hrad! či absence devizových příslibů. Se smrtí Velkého východního bratra ale nastoupila u našeho infantilního národa potřeba jiné, náhradní autority. Stal se jí celkem logicky Velký západní bratr Američan. A že nemá rád drogy, žijeme v etapě začínající drogové války.

první republika

Kromě kokainu měla velmi úzká a vybraná společnost první republiky přístup k běžným drogám - opiátům, ale i hašiši -avšak tráva oblíbená nebyla. Dále bylo rozšířeno různé obskurní a pokleslé feťáctví typu čichání éteru.

Po druhé světové válce se naše země poněkud odchýlila od vývoje, který prodělával civilizovaný svět. Izolace železné opony způsobila relativní odříznutí od světového obchodu s drogami a nemalou roli sehrála i nevalná ekonomická situace socialistického Československa. Přesto se samozřejmě drogy braly a umíralo se na ně. Často právě díky tomu, že se užívaly různé podomácku vyráběné vynálezy.

Izolace měla samozřejmě i svůj vedlejší dopad. Především vývoj jednoduchých, ale účinných technologií k domácí výrobě relativně čistých drog - pervitinu (metamphetamin) či opiátu brownu. Tráva se ale - jako droga, kterou užívají spíše normálně fungující lidé než drogové trosky - příliš nerozšířila.

konopí

V teplejších oblastech našeho státu se tradičně pěstovalo konopí. Pěstuje se tam ostatně oficiálně dodnes, jako průmyslová rostlina. Jeho účinky s největší pravděpodobností lidé znali. Přesto se konzumace marihuany a hašiše objevuje až velice, velice pozdě.
Nenašel jsem v literatuře nějaké přesvědčivé argumenty, které by ukázaly, že zde tráva byla dřív než kokain. A ten se začal mezi zbohatlíky více užívat až v první polovině dvacátého století. Přišel sem jako droga pro "mlsouny", pro lidi, kteří chtěli užívat života. Navíc byl zahraniční!
V jeho konkurenci neměly nějaké byliny z moravsko-slovenského pomezí šanci.

Tuzemsko

Tuzemská historie užívání drog není příliš bohatá. Klasickou českou drogou je alkohol, a to konkrétně alkohol obsažený v pivu. Tam je situace komplikovanější ještě skutečností, že chmelový výtažek obsahuje účinné sedativní látky, které mají v kombinaci s alkoholem velice specifické tlumivé účinky. Jiné drogy se v Čechách prakticky neužívaly.

Běžné lidové léčitelství je samozřejmě znalo - ať už se jednalo o léčbu bolestí zubů pálením konopného provazu a vdechování dýmu, nebo odvar z nezralých makovic, podávaný kojencům. Aby nekřičeli... Nechci podezírat nevelký počet našich poustevníků a vizionářů, ale považuji za pravděpodobné, že se mezi pověstnými "kořínky", kterými se živili, našla i muchomůrka červená či lysohlávka kopinatá. Širší rozšíření však jiné drogy než alkohol nikdy neměly.

Epocha války

V sedmdesátých letech se začalo s drogami válčit. Naplno, bez ohledu na finanční či lidské oběti (samozřejmě nikoliv z řad válečníků, ale konzumentů). A celosvětová tendence směřuje k dalšímu utahování šroubu. Některé ojedinělé experimenty, které s touto vlnou "nejedou" (holandský či aljašský model) jsou jednak soustavně kritizovány a napadány, jednak sabotovány (Aljaška). Alternativní, nizozemský model se - naprosto symptomaticky - realizoval v zemi, která je obecně považována za jednu z nejdemokratičtějších a nejtolerantnějších na světě.

Šroub se utahuje i nadále. Bohužel, i v naší zemi.

Šedesátá léta

znamenala zcela zásadní obrat v drogové historii lidstva. Byla obrovským experimentem, který se pokusil nové drogy začlenit do života přetechnizované civilizace. Experimentem, který nevyšel.
Díky neodpovědnému (to nevyčítám, ale konstatuji) přístupu protagonistů drogové scény, změnám společenského klimatu a v neposlední řadě i cíleně (viz kapitola o prohibici) se na začátku sedmdesátých let z drog stává démon. Společensky tolerovaný a přijímaný symbol zla. Ďábel má podobu injekční stříkačky. Paranoidní mozky amerických protestantů vyprodukovaly šílenou vizi společnosti bez drog. Bohužel - tyto paranoidní mozky měly dost sil na to, aby svou vizi vnutily celé společnosti. A vlastně celému světu.