Odpad rozlámeme na drobné kousky,

stvoly by neměly být delší než deset centimetrů, a nacpeme do lahví od okurek nebo podobných. Nesmíme do nich odpad příliš napěchovat - optimální je, když je láhev plná do dvou třetin svého obsahu. Po naplnění ji dolejeme éterem, pečlivě utěsníme a necháme stát.

Zde je nutné zdůraznit několik klíčových momentů. Jak jsem zdůraznil již dříve, jsem zásadním odpůrcem jakýchkoliv chemických drog. Uváděný postup budí dojem, že se jedná o jakési chemické zpracování. Je to pravda - ovšem jenom částečně. Éter totiž nebude do našeho výsledného produktu nijak patřit, poslouží jen jako pomůcka k extrakci přírodní, čisté látky.

Máme zpracováno (skuteční požitkáři si samozřejmě ještě mohou i tu nejkvalitnější marihuanu roztřídit podle jemnosti rozdrcených částeček) a k využití nám zbývá hromada odpadu. Co s ním?

Nejjednodušší je samozřejmě použití komunálního odvozu odpadu nebo kamen. To si ovšem můžeme dovolit jen tehdy, když je naše úroda opravdu mohutná, my se nemusíme bát nedostatku a nejsme natolik spořiví, aby nám bylo líto zmarněného THC. V případě, že nechceme plýtvat, zapojíme zbytky našich poznatků získaných v hodinách chemie a začneme laborovat.

Hrubou drť

z listů ukládáme stejně, i když tady je dobré uskladnění v lahvích se širším hrdlem. Listy se nám totiž obvykle nepodaří rozdrtit tak jemně jako nejkvalitnější produkty z vrcholků rostlin. Jak u prachu, tak u hrubší marihuany je obvyklé uskladnění v tmavých lahvích. Jedná se možná o pověru - stejnou, jako že pivo v zelených lahvích je kvalitnější než v lahvích z hnědého skla - ale je možné, že světlo působí na THC negativně. Důležité je důsledné značení. Člověk, který bezohledně smíchá úrodu z různých políček, neřkuli ze samců a samic, je nekulturní dobytek, jenž si zaslouží leda opovržení. Nemůže totiž při kombinaci vychutnávat rozdíly, jemné varianty účinku, ve kterém se odráží složení půdy na políčku, kvalita vody i sluneční osvit v době růstu. Zásada "nemíchat!" má ovšem i svůj ryze praktický důvod. Tato příručka není určena pro žrouty, ale pro labužníky. U těch se předpokládá, že se budou snažit vypěstovat vlastní kultivar, jenž bude nejlépe odpovídat jejich povaze a směřování, který nejlépe odrazí jejich vnitřní život. A nic není těžšího než - při špatném označení jednotlivých vzorků, či dokonce při jejich smíchání - určit, ze kterého semínka ona vynikající tráva, kterou právě kouříme, pochází. Důsledné třídění jak jednotlivých modelů, tak semen je klíčem úspěchu při šlechtění nových generací!

Pokud máme i nyní ještě dost sil na další činnost, trávu uskladníme. Důležité je naprosté sucho - i sebemenší míra vlhkosti může způsobit zplesnivění sklizně, její zapaření a celkové znehodnocení. Proto za optimální považuji využití lahví se zabroušeným hrdlem. Tráva je tam naprosto izolovaná, nevlhne ani nemůže vyčichnout. Láhve jsou navíc estetické, dávají dokonalý přehled o spotřebovaném množství a jsou levně a snadno dostupné. Koupíme je v prodejnách zdravotnických potřeb - s hrdlem úzkým i širokým, barvy bílé nebo hnědé. Za přijatelný peníz, řádově do stokoruny. Při uskladňování je nutné jemně rozdrcenou marihuanu setřásat - do litrové láhve se pak vejde překvapivé množství. Tráva má ve skle optimální podmínky, zraje, a nespotřebujeme-li ji hned, překvapí nás po čase, jak důležitý je u ní - stejně jako u dobrého vína nebo značkových lihovin - proces zrání. Neměl jsem sice nikdy tu čest kouřit dvanáct let starou marihuanu (na rozdíl od dvanáctileté whisky), ale jsem přesvědčen, že se u takto odleželé marihuany roky čekání zúročí podobně.

To je ovšem méně pravděpodobné. Pokud byl dobrý rok, máme během několika minut jemného zpracování ruce pokryté hmotou, která je vlastně koncentrovaným hašišem. Ve Střední Asii se jí říká extrovka a místní obyvatelé ji sbírají tak, že nazí běhají lány divokého konopí a večer si ji seškrabují z těla. Sexuální náboj v tomto způsobu sklizně ocenil už Burroughs - s něhou vzpomínal, jak etapu seškrabování v severní Africe svěřují mladí sběrači postarším homosexuálním turistům. Ale nejsme v Africe - hašiš si buď seškrábeme sami, nebo požádáme o pomoc přítelkyni, eventuálně si po vzoru medvídka mývala ruce olížeme.

Větvičky

vybíráme z podobných důvodů jako semínka - do trávy prostě nepatří, a navíc při balení mohou ostré a tvrdé kusy způsobit nemalé potíže. Trhají a propichují papírky a komplikují ubalení jointa.

Sklepávání opakujeme tak dlouho, dokud ve várce na víku nejsou žádná semínka ani velké klacky. Pak tu nejjemnější hmotu sesypeme do rohu a odklepneme na zvláštní papír. Odoláme pokušení okamžitě okoštovat a hrubší zbytky na víku rozemneme pečlivěji. Takto pokračujeme, dokud:

a) naprosto zhulení neodpadneme

b) nezpracujeme veškerou surovou hmotu

Semínka

vybíráme a můžeme je rovnou třídit. Bez jakéhokoliv vzdělání a speciální přípravy samozřejmě lze poznat veliká, krásně hnědě zabarvená a dokonale kulatá semínka I. kategorie od zaprcatělých světle zelených mrzáčků, kteří soutěží o bohatost tvarů s mořskými korály. Bohužel - vztah mezi klíčivostí, kvalitou rostliny a tvarem semene není tak jednoduchý, jak se zdá. Přesto se vyloženě vadná semena dají poznat a vyřadit už při této fázi třídění. Semena skladujeme v naprostém suchu. Vhodnou nádobu si najdeme snadno, důležité je, aby byla těsná a aby uvnitř nebyla žádná vlhkost. Velice důležité je semena důsledně popsat - třídění podle vzhledu je sice nutné, ale zcela klíčové je třídění podle lokality, eventuálně původu jarního osiva. Když totiž smícháme semínka ze tří políček - přičemž z jednoho pole byla tráva vynikající, z druhého průměrná a z třetího nestála za nic -, nemůžeme v příštím roce vědět, co nám z takto pomíchané setby vzejde.

Třídění je činnost, která se nedá naučit jinak než praxí. V podstatě jde o to, že hromádku jemně rozdrcené hmoty vsypeme do víka krabice od bot na její jeden konec a drobným poklepáváním přivedeme k pohybu. Jde o něco podobného jako rýžování zlata. Semínka a kousky větviček se totiž poklepáváním na dno víka pohybují mnohem rychleji a intenzívněji než drobný prášek. Takže sklouzávají po lehce skloněném víku a shromažďují se na jeho protilehlé straně.

Semínka velmi pečlivě vybíráme. Především - rozšířená pověra tvrdí, že se po nich blbne. Nevím, co je na tom pravdy, ale lepší neriskovat. Za druhé - semínka v cigaretě páchnou, prskají, syčí, vytvářejí příškvary, vadí při balení a vůbec se chovají krajně neesteticky. Pryč s nimi! Zároveň každé semínko představuje samo o sobě zárodek rostliny, kousek nového života. Pokud se dostane do cigarety, shoří naplano. A za poslední - rituál, nijak nekodifikovaný, ale o to krásnější rituál kouření marihuany prostě nepřipouští v trávě přítomnost semínek.