V Olomouci jsme byli v jedenáct. Obviněný Koudela se díval na dokumentární film o Mao Ce Tungovi. Když film skončil, oznámil, že petici za ukončení trestního stíhání podepsalo čtyři tisíce a třicet lidí. Pak šli obžalovaní spát, aby byli na zítřek čerství.

Soudní síň byla nabitá - především novináři. Jenom kamery s nálepkou Česká televize jsem napočítal tři. Soudce nejdříve vyslechl svědky - zaměstnance Votobie, kteří potvrdili, že o vydávání knih ve Votobii rozhodují nakladatelé, a ne například svatý Mikuláš. Pak poslední slova.

Státní zástupce Jarnot se ve své závěrečné řeči blýskl. Přinesl "usvědčující důkazy" nebývalé váhy. Přečetl z jakéhosi papíru, že jacísi lidé, které ovšem nejmenoval, skutečně podle konopné kuchařky vařili. A že tedy proto chce pro obviněné tresty - byť podmíněné a na spodní hranici trestní sazby.

Pak hovořil obhájce dr. Viktorin - o svobodě slova, o důležitosti této svobody, o právu svobodné diskuse... Pak obžalovaní. Když mluvil Tomáš Koudela, měl soudce Angyalossy pocit, že hovoří příliš květnatě a ne k věci - tak ho začal přerušovat. Koudela se ovšem nedal, takže za chvíli mluvili oba a do závěrečné řeči se míchala kulometná palba psacího stroje zapisovatelky, takže bylo rozumět každému pátému slovu.

V osmnáct nula nula, kdy mělo party začít, jsme stoupali s jedním z obviněných zločinců - spolumajitelem Votobie Petrem Junglingem - po točitých železných schodech. Dole, ve sklepeních, kde normálně sídlí klub MAT, seděli prakticky všichni, kteří mají co do činění s nestátní protidrogovou činností. Lidé z nadací, ale také o drogách píšící novináři, terapeuti i režišér divadelní hry Fet. A - byť jako hosté či pozorovatelé - i státní protidrogoví úředníci.

A začalo udílení cen. Kravaty byly, květiny byly, švédský stůl byl. Proslovy byly, děkovalo se, zásluhy ocenily, přínos byl zhodnocen, a my si tam s obviněným Junglingem připadali jak pastor v bordelu. Šlo o standardní společenskou událost, byli tam lidé žijící z nadačních peněz. A my je tam v džínách šli - jakožto drogové experty, lidi, kteří vědí, o co jde - požádat, aby se vyjádřili ke zločinu konopné kuchařky. Aby se podepsali pod prohlášení, že šíření pravdivých informací o drogách není šířením toxikomanie.

Když skončila oficiální část, přečetl jsem prohlášení. A vyzval všechny, kteří jsou s prohlášením souhlasí, aby přišli podepsat. Úplně první lejstro podepsala Věra Krincvajová z Asociace Nevládních Organizací - A.N.O.. Nabídl jsem jí to předem. Po vyhlášení jako první podepsal dr. Kalina - ředitel FILIE a hostitel večera. Pak postupně prakticky všichni, kdo tam byli. Lidé z Filie, Sananimu, NROS, lidé od Apolináře, protidrogoví koordinátoři, Odborná veřejnost se prostě nenechala zmanipulovat.

Proces s VOTOBIÍ

byl procesem se svobodou slova. Byl součást tažení byrokracie proti nezávislé kultuře, pokusem o omezení možnosti nezávislého myšlení. Jako bylo nejdříve třeba privatizovat (což je na informačním trhu vykonána - většina vydavatelství je soukromých), je pro prosperitu (ekonomickou i duchovní) nutno také demonopolizovat. I na trhu myšlenek. Čemuž samozřejmě chtějí brání ti, kteří jsou tělem jakéhokoliv monopolu - úředníci. Státní úředníci se nyní pokusili násilím regulovat trh myšlenek. Zajistit si monopol na Pravdu.

Další kolo soudu se mělo konat jedenáctého dubna. Soud měl začít v pátek v osm hodin ráno. V Olomouci. Ve čtvrtek večer se však v Praze na Karlově náměstí konal pozoruhodný mejdan - vyhlášení výsledků soutěže "Drogy a media", pořádané za peníze Phare a chemického koncernu Proctr & Gamble nadací Filia. Tedy nejvlivnější českou protidrogovou nadací... Ve čtvrtek večer bylo tedy třeba být v Praze.

A jedna ze zaměstnankyň VOTOBIE se omluvila. Nevím, proč vlastně byla předvolána - nakladatelé skutečnost, že za svou produkci nesou odpovědnost, nepopírají, netvrdí, že by vyšla jaksi "za jejich zády". Všichni zaměstnanci, kteří v době vydání kuchařky ve VOTOBII pracovali, sice odmítli vypovídat. Přesto pan státní zástupce považoval za nutné slyšet výpověď oné nepřítomné svědkyně - a proto musel být proces odročen.

Jeden z novinářů, kteří obklopili státního zástupce, se zeptal, proč chce bezpodmínečně slyšet nevýznamnou svědkyni. Pan zástupce odpověděl, že jej zajímají informace o hospodaření VOTOBIE. Zeptal jsem se, proč - když jsou obviněni za šíření toxikomanie. Vysvětlil, že se špatně vyjádřil.

Majitelé VOTOBIE odjeli do své "kanceláře" a nejdříve na kameru vysvětlili (viz výše), pak do diktafonů vysvětlili (viz výše)... Budou vysvětlovat až do jedenáctého dubna, kdy je další soudní líčení.

Druhý den jsme odfaxovali dopisy politikům, kteří se alespoň okrajově věnovali drogám - žádost o zrušení paragrafu 188a. ODS, ODA, sociální demokracie. Přes únosné politické spektrum. A šlo se na tiskovku. Eva Hrindová z VOTOBIE, která zvala novináře a připravovala tiskovku, zářila. Měla proč - tak plno nepamatuji.

Majitelé VOTOBIE řekli (viz výše), odpověděli (viz výše) a šlo se na autogramiádu. Pak na besedu (viz výše). A pak jsme měli co dělat, abychom nepadli na hubu. Za sedm hodin měl začít soud.

Ráno došla odpověď poslance dr. Ivana Langera (ODS). Diuplomaticky naznačil, že on sám není zastáncem represe, ale rozhodnout že to musí soud. V soudní budově bylo natřískáno. Nakladatelé usedli na tvrdou lavici, státní zástupce Prouza nepřišel, místo něj tu byl pan Ladislav Jarnot. Nakladatelé odmítli vypovídat, znalec, který posuzoval kuchařku, mimo jiné uvedl, že knihu samozřejmě vlastní, neboť kuchařina je jeho koníčkem. Autorka iniciačního článku v Pulsu říkala takové věci, až jsem nevěřil, že je opravdu jeho autorkou. Článek totiž - na rozdíl od výpovědi - dával alespoň jakýs - takýs smysl. Když jsem jí před soudem fotografoval, začala mě oslovovat "kolego", což se mě dotklo. Pak mi vysvětlila, jak ráda čte moje články. BUM ŠANKAR!

V Ostravě jsme začínali o osm hodin později hodinovou rozhlasovou besedou. Petr s Jardou vysvětlili na mikrofon, že (viz to, co říkali v Praze), a šli jsme do klubu .... , kde byla beseda. Bylo tak narváno, že jsme se nemohli dostat do sálu. Dvě televizní kamery, rozhlas, několik novinářů s diktafony a několik set lidí, kteří přišli jaksi "jen tak". Petr s Jardou vysvětlili (viz výše) a následovala diskuse. Atmosféra byla mnohem vstřícnější než v Opavě, ale stejně se hovořilo o (viz výše). Poté poskytli do televize interview o (viz výše). Pak byla autogramiáda a přišla paní Vránová - prý proto, že má ve svých sedmdesáti letech strach o vnuky a tak jim přišla koupit mou knížku o drogách, aby do toho nespadli. A za kluky z VOTOBIE chodili návštěvníci besedy a hovořili o tom (viz výše).

Nakonec jsme získali i sponzora. Neznámý muž nám věnoval trávový perníček uvařený podle konopné kuchařky.

"Tož chlapi, jsme slavnější než Beatles!" pochvaloval si Jarda, když jsme se v noci vraceli autem do Olomouce, přestože perníček byl dosud zabalený. Pak pustil rádio. Zrovna říkali, že dnes násilím vyklidili Bunkr.

Zbytek cesty nikdo neřekl ani slovo. Všichni jsme věděli, že VOTOBIA je stejně tak symbol nezávislé kultury jako Bunkr. A že máme sice už skoro dvě stě podpisů pod petici - ale kolik lidí bránilo Bunkr? A co jim to bylo platné... A že tisk soudu prakticky nevěnuje pozornost a naší petici nikdo neotiskl a tak o soudu vlastně nikdo neví...

Dojeli jsme ke Koudelům. Tomáš ležel na gauči a rozespale na nás mžoural. "Volali, že na soud přijedou z Reutera. A podpořil nás senátor Jařab. A dneska o tom byla stránka v DNES." Tak jsme si dali ten perníček a šli spát.

Kolem čtvrté ráno

jsme se dopotáceli do domu, který slouží universitě jako ubytovna pro hostující pedagogy. Odemkli jsme dveře našeho třílůžkového pokoje a hodlali ulehnout. V tom momentě jsme zjistili, že v jedné z postelí leží starší pán a spí. Vycouvali jsme a šli vzbudili správce. Produkčním nedopatřením jsme se - téměř v posteli - sešli s významným lingvistou. Sousední pokoj byl prázdný, byly v něm však pouze dvě postele. Uznal jsem, že jako nejmladší to musím vzít na sebe, a potichoučku se sunul do místnosti se spícím docentem. V momentě, kdy jsem si gratuloval, že jsem ho nevzbudil, mě pan docent oslovil. Krátce jsem se mu představil a ulehl. Pak jsem se podíval na hodinky. Pylo půl páté ráno.

Šňůra

V úterý v poledne mě Petr Jungling naložil do auta a vyrazili jsme do Olomouce. Tam jsme naložili nové podpisové archy, pár knížek o drogách, které VOTOBIA vydala, a pokračovali do Opavy. Přijeli jsme na náměstí před čajovnu Bludný kámen půl hodiny před ohlášeným zahájením besedy. Před domem se hemžilo asi padesát lidí, kteří se už nevešli dovnitř. Protlačili jsme se do čela místnosti a beseda začala. Stejný úvod jako v Praze na tiskovce, pak diskuse. Stejné otázky, stejné příspěvky do diskuse. Když jsme skončili, přesunuli jsme se do hospody vedle čajovny. S námi skupina novinářů z regionálního tisku. Byli na naší straně, věděli, kam vede cenzura. Ale potřebovali to slyšet od lidí z VOTOBIE. A tak Petr s Jardou Vaclem (který vystřídal Tomáše) říkali to co v Praze za ten večer asi patnáctkrát. Když bylo - někdy kolem půlnoci - hotovo, odešli jsme do místního nonstopu a popařili.

Jméno, příjmení, rodné číslo, podpis

Dopis jsem sepsal, podepsal, a začal shánět podpisy. Pamatuji se, jak jsem se kdysi bál podepsat Několik vět. Doufám, že si stejně trapně připadali i ti, kteří mi nyní vysvětlovali, že do toho nejdou. Posílali mě do ... jako jeden muž. V televizních debatách velmi nonkonformní umělci, vyhlášení intelektuální knihkupci, slavní akademičtí hodnostáři... První, kdo se na dopis podíval a bez váhání podepsal, byl syndik Syndikátu novinářů ČR pan Rudolf Zeman.

Den poté, co jsem ho oslovil a on podepsal, mi doma zazvonil telefon. Pan Zeman mi nadiktoval několik telefoních čísel - a že to jsou lidé, se kterými o věci mluvil a kteří chtějí VOTOBII podpořit. Tak přibyl podpis spisovatele Jana Pelce a jeho manželky Jany. Pak se podepsalo několik kolegů z Reflexu. Ale pořád to bylo maximálně deset jmen... V Olomouci přátelé z VOTOBIE zatím obtelefonovávali novináře, připomínali termín soudu a připravovali tiskovky a besedy. A také tiskli Marihuanu.

Marihuana

V této knize jsou obsaženy pravdivé informace, které popisují proces výroby, pašování, obchodování a konzumace konopných drog. Upozorňuji všechny, kteří by se stali z knihy něco naučit, že se mohou dostat do konfliktu se zákonem či poškodit svoje zdraví. Publikování těchto informací je však mým nedotknutelným právem.

Držel jsem poprvé v ruce svou knihu a četl si toto motto, které má vytištěné na přebalu. A všechen strach, neklid a nervozita předchozích dní byla pryč. VOTOBIA do toho šla - i v situaci, kdy jsou trestně stíhaní, tuhle knížku vydali. A já v tom byl s nimi a už se to nedalo vzít nazpátek. Protože bylo tři čtvrtě na tři, pondělí dvacátého ledna, a ve tři začínala v Syndikátu novinářů tiskovka. Oficiální zahájení kampaně za svobodu slova a představení Marihuany - hmatatelného důkazu, že si prostě novináři, publicisté, vydavatelé a nakladatelé v této zemi dobrovolně náhubek nasadit NENECHAJÍ. Ve tři jsme v salónku plném k prasknutí zahájili.

Petr Jungling - jeden ze spolumajitelů - vysvětlil novinářům, že VOTOBIA v žádném případě nechce propagovat drogy - ale zároveň si nechce hrát na tatíčka, který ví nejlépe, co smí a co nesmí lidé číst. Proto bude informace o drogách a dalších kontraverzních tématech vydávat i nadále. Že tenhle proces totiž není procesem drogovým, ale soudem o svobodu slova. A že jakýkoliv pokus omezit svobodu slova vždy způsobí mnohem větší zlo, než je to zlo, před kterým se snaží cenzura společnost ochránit. Tomáš Koudela popsal svoje druhé trestní stíhání. Ivan Douda, který na tiskovku přišel, vysvětlil, že kuchařka nemá žádný reálný dopad na dění na drogové scéně, a proto je obvinění minimálně diskutabilní. A já rozdal podpisové archy. Rázem jsme měli o třicet podpisů víc.

Pak jsme museli mazat, protože v pět začínala v knihkupectví Žlutá ponorka na Letné autogramiáda Marihuany a první veřejný sběr podpisů.

Fronta před knihkupectvím měla snad třicet metrů. A nebyli to žádní feťáci - přišli především mladí lidé, ale nejméně polovina zjevně neměla nic společného ani s trávou, natož pak s jinými drogami. Na rozdíl od našich oficiálních intelektuálů a nonkomformistů totiž pochopili, že v cause kuchařky se nejedná o drogy, ale o svobodu. V sedm hodin večer jsme měli první stovku podpisů.

Petra Buzková, Praha



Stíhání Tomáše Koudely za urážku státního úředníka bylo později zastaveno, ale soud s vydavateli kuchařky běžel dál. Sedl jsem k počítači a napsal knihu Marihuana 97. Vyšla 24. ledna devadesát sedm - v den prvního procesu s Votobií...

Od soudního líčení se očekávala odpověď na otázku, zda bude v této zemi dodržována ústavně zaručená svoboda slova, nebo zda se bude znovuzavádět cenzura - tentokrát nikoliv "buržoazních", ale "drogových" informací.

Nutná obrana v krajní nouzi

Dohodli jsme tedy, že druhé vydání knihy Marihuana, které jsem pro VOTOBII připravoval, vyjde těsně před termínem soudního řízení. Částečně jako gesto - ne, kuchařka nebylo nějaké nedopatření, drogy jsou velmi závažná věc a chceme o nich vydávat knihy, i když se to byrokracii nelíbí. A že se pokusíme získat vyjádření co největšího počtu lidí, kteří považují cenzuru za nepřípustnou. A že kolem procesu uděláme co největší kravál, aby se nestalo, že precedens cenzury vznikne jaksi nenápadně, při zdi, aby se pak státní byrokracie mohla rozjet naplno a - s odvoláním na třeba symbolické tresty za konopnou kuchařku - zakázat cokoliv nestandardního a nekonformního. Dali jsme se do toho.

Několik vět ... o svobodě slova

Vážený pane státní zástupče,

schvaluji vydání knihy Vaříme s konopím. Žádám Vás, abyste v případě, že bude vydání této knihy shledáno trestným činem, neprodleně zahájil proti mé osobě trestní stíhání za schvalování trestného činu podle § 165 tr. zák. K tomuto činu přistupuji proto, že nesouhlasím s trestním stáháním majitelů VOTOBIE a považuji toto stíhání za omezování práva na svobodu slova a šíření informací.

d) Druhá žaloba proti panu Koudelovi, ta, co začala v našem tisku kolovat jako žaloba "pro napadení státního orgánu", asi přesvědčivě ukazuje, že jsou lidé, jejichž aktivitu neomezí ani sebestriktněji formulované zákony. V lepším případě prostě proto, že je, zdá se, neznají. V obou Vašich případech se mi jako pozorovateli zvenčí jeví, že problém není v zákonech, ale v lidech. Spíše než změna zákona by asi pomohlo vyměnit je (ale to už je taková c.k. tradice, že neschopnost nebývá častým důvodem k odchodu státních úředníků). Spoléhám na to, že soud tu demonstraci inkompetentnosti a neprofesionality konečně zastaví a Votobia bude mít klid na svoji bohulibou práci.

Blažena Blažková, Březová

Ani dnes nemám postoj k celé věci promyšlený do té míry, abych si byla jista případnou nutností legislativních změn. A to z následujících důvodů:

a) § 188 a trestního zákona se týká činnosti, kterou osobně považuji za trestuhodnou. Člověka, který přesvědčuje druhého, aby si začal s nějakým návykovým svinstvem,by mělo být možné trestně postihnout.

b) Záměr příslušného zákona zjevně nemířil proti šíření pravdivých informací. Pokud by byla možná podobná interpretace jako je ta, z níž vychází pan státní zástupce Prouza, pak by musela stejnou skutkovou podstatu naplnit každá kuchařka, ve které se popisuje, jak vařit kávu, každý zveřejněný recept na koktejl, který předpokládá použití vermutu. O rozhovorech exministra spravedlnosti, který opakovaně zálibně líčí požitek poskytovaný kouřením dýmky nemluvě, a o tabákové reklamě již vůbec ne. Podle mého názoru použil pan soudce, který poprvé žalobu odmítl, to jediné, co bylo v souladu s příčetnými interpretacemi zákona.

c) Každý paragraf trestního zákona poskytuje určitý prostor pro interpretaci ze strany soudce. Ve Vašem případě se jedná zjevně o dvě poměrně široce vymezené činnosti. V první řadě o "svádění". Svádění je poměrně zajímavá činnost, která v sobě ovšem jako jedna z nejrozšířenějších forem mezilidské komunikace zahrnuje obrovské spektrum strategií a taktik. Ale nechtěla bych vidět zblízka milostný život člověka, který se domnívá, že podmínkou "svedení" je předchozí četba sexuologických příruček. V druhé řadě jde o činnost, jíž vyvíjí ten, "kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří". To je jistě formulace, která není "trottelsicherheit". Její zúžení by asi zabránilo tomu, aby napříště nemohly vznikat absurdní kauzy podobné té Vaší. Jistě si však dokážete představit široké spektrum trestuhodných činů, kterých se tato formulace týká.

Jaroslav Goláň, Zlín

Doslova mě pobouřil přístup prokurátora pana Prouzy. Odhlížím od úvah, zda slovo "fašistický" nebo "komunistický" může někoho urážet (i když mě to po létech budování "vyspělé komunistické společnosti" docela pobavilo). Jak ale jina než komunistický a fašistický (rozuměj totalitní, právo pošlapávající) nazvat postup státního orgánu, který stíhá podnikatele, řádného držitele příslušných oprávnění, za vydání knihy (která má pochopitelně svého autora), a následně i za slova, jimiž se šikanovaný podnikatel v tisku snaží vyjádřit své pocity? Troufl bych si takový akt zvůle pojmenovat i jinak - zneužití pravomoci veřejného činitele. Zdeněk Fekar, Praha

Obvinění Tomáše Koudely považuji za nechutné a nemorální. Za takové považuji i chování toho, který obvinění vznesl. Je to mé svobodné vyjádření a je mi naprosto jedno, jestli to kdokoliv bude považovat za útok. Petr Liška, Hradec Králové

Když mařinka v stráni voní / kuřáci si chodí pro ni.

Jaký div, že jejich dýmky / voní potom od mařinky.

Ing. Pavel Bratinka, Praha

Jsem naprosto průměrný středoškolák, pohybuju se v "normální" společnosti, nemám žádné zkušenosti s drogami. Ovšem zdravý rozum mi napovídá, že v oblasti kolem užívání a distribuce drog máte pravdu Vy, nadace Drop In a všichni rozumní lidé a že trestní stíhání majitelů Votobie je donebevolající fašismus a populismus zúčastněných. Nebudu se dál rozepisovat, jenom bych chtěl vyjádřit svoji podporu v této věci a nabídnout pomoc.